Léčba a následná péče

06.12.2013

Popis sítě substituční léčby

Zveřejnil: Mgr. et Mgr. Amalie Pavlovská | Poslední úprava: 06.12.2013

V rámci projektu NETAD (CZ. 1.07/2.4.00/17.0111), spolufinancovaného z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR byly vytvořeny popisy sítí vybraných adiktologických služeb. Na tomto místě bude popsána síť substituční léčby.

První část textu tvoří souhrn poznatků o substituční léčbě z tuzemské i zahraniční literatury, výchozím zdrojem pro statistická data prezentovaná v části druhé bylo Sčítání adiktologických služeb 2012, jež proběhlo ke dni 20. 6. 2012. Konkrétní data, která jsou v následujícím textu prezentována, byla získána pouze od 6 poskytovatelů, kteří své služby v průzkumu identifikovali jako substituční léčbu.

Kompletní text naleznete v příloze tohoto článku. Veškeré podrobné a nejucelenější informace nejen o sítích, ale celkově o přehledu adiktologických služeb naleznete v dokumentu „Koncepce sítě specializovaných adiktologických služeb v České republice“, jež naleznete taktéž na webových stránkách adiktologie: http://adiktologie.cz/cz/articles/detail/172/4383/Koncepce-site-specializovanych-adiktologickych-sluzeb-v-Ceske-republice.

Vymezení

Jako substituční léčba je označována ambulantní, časově předem neomezená, udržovací léčba substituční látkou. Podstatou je náhrada ilegálně získávané, obvykle intravenózně aplikované, drahé a krátkodobě účinné drogy jinou látkou s obdobným účinkem, avšak podávanou pravidelně, v čisté formě, perorálně (výjimečně i jiným způsobem), legálně a zdarma, případně velmi levně.

Oficiálně prováděná substituční léčba je vnímána jako plnohodnotná léčebná modalita. Pacient, který je tímto způsobem léčen a abstinuje od všech ostatních návykových látek (včetně alkoholu) je považován z klinického hlediska za abstinujícího (F1x.22, MKN-10, SZO, 1992).

Metodicky je substituční léčba v ČR definována ve Standardu substituční léčby, který Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo poprvé v r. 2001 jako Metodické opatření MZ ČR č. 4/2001. V r. 2008 byl ve Věstníku MZ publikován nový Standard substituční léčby (č. 3/2008, Popov, Zábranský, 2008).

Poskytované služby

Základem substituční léčby je podávání nebo předepisování substituční látky. V České republice se v rámci substituční terapie závislosti na opioidech používají dvě účinné látky – buprenorfin a metadon.

I přesto, že v současnosti v České republice zahrnují substituční programy především medicínskou stránku léčby, je zapotřebí klást důraz i na zbylé složky bio-psycho-sociálního modelu, tj. stránku sociální stabilizace (práce, bydlení, řešení dluhů) a psychologické pomoci (Richterová Těmínová, 2008). Důležitou metodou práce je také nastavení pravidel a režimu programu. Psychoterapie a poradenství mají většinou podpůrný charakter. Práce s klientem zahrnuje také sociální práci, práci s rodinou klienta či pracovní terapii. Nezbytnou součástí programu jsou toxikologická vyšetření na přítomnost metabolitů návykových látek a taktéž prevence relapsu zejména na ilegálních drogách (Libra et al., 2012).

Typy substitučních programů

Standardy substituční léčby v ČR (2008) rozlišují několik typů substituční léčby, z nichž se v praxi zatím vyskytují tyto dva:

1) Komplexní substituční léčba: předpokládá specializované zařízení s plným spektrem služeb pro uživatele. Poskytování substituční látky je rozšířeno o další služby psychosociálního typu.

2) Nízkoprahové substituční programy: omezují se na poskytování/preskribci substituční látky bez další terapie nebo poradenství. Mohou fungovat např. v rámci služeb kontaktního centra či lékařské péče.

Popov (in Kalina et al., 2008) uvádí poskytované služby z hlediska délky trvání substituční léčby na krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou, udržovací substituci.

Cílová skupina

Substituční léčba je určena osobám závislým na opioidech, často s přítomností psychických a somatických komplikací.

Cíle

Základním a společným cílem všech programů substituční léčby je všestranně zlepšit kvalitu života klientů (Libra et al., 2012). Další cíle zahrnují snížení míry zdravotního poškození, sociální stabilizaci, omezení užívání ilegálních drog, snížení míry kriminality atd.

Literatura

Kalina, K. et al. (2008). Základy klinické adiktologie. Praha: Grada Publishing.

Libra et al. (2012). Standardy odborné způsobilosti pro zařízení a programy poskytující adiktologické odborné služby. Speciální část: Substituční léčba. Nepublikovaná verze. Retrieved 27/11/2012 from http://snncls.cz/category/standardy

Mravčík, V., Nečas,V. (2012) Sčítání adiktologických služeb 2012. Praha: Úřad vlády ČR.

Nechanská, B. (2012). Sčítání adiktologických služeb 2012. Praha: SZU.

Pavlas Martanová, V., Vopravil, J. (2013). Sčítání adiktologických služeb 2012. Zpráva projektu NETAD, pracovní materiál. Praha: Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.

Popov, P., Zábranský, T. et al. (2008). Věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky. Kapitola 5: Standard substituční léčby. Částka 3. Praha: MZ ČR.

Richterová Těmínová, M. (2008). Systém péče a jeho složky. In K. Kalina et al. Základy klinické adiktologie. Pp. 376-377. Praha: Grada Publishing.

Světová zdravotnická organizace (1992). Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování. Popisy klinických příznaků a diagnostická  vodítka. Praha: Psychiatrické  centrum Praha.

Vavrinčíková, L., Mravčík, V., Burešová, Z., Kiššová, L., Nečas, V., Vopravil, J. (2012). Mapování dostupnosti a charakteru sítě služeb oboru Adiktologie. Analytická zpráva. Praha: Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.

 

 

 


Nahoru
Popis sítě substituční léčby Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet