Drogy a společnost

16.03.2015

Proč je dobré znát disability studies?

Zveřejnil: Mgr. Petr Matoušek | Poslední úprava: 16.03.2015

Před nedávnem vyšla v České republice první antologie textů z oboru disability studies. Editovala ji Kateřina Kolářová (2012), která se tímto oborem dlouho zabývá a antologie tomu odpovídá. Vybrané texty tvoří ucelené bloky, mají vynikající úroveň a otevírají v českém prostředí dosud nediskutovaná témata. Tento text není prostou recenzí na tuto antologii, ani úvodem do disability studies, ale chce ukázat na určité podobnosti otázek, témat, kritik a přesahů, která disability studies nabízejí pro adiktologii.

Disability studies a adiktologie

Disability studies se poprvé objevily v 60. a 70. letech dvacátého století v souvislosti s novými sociálními hnutími, která reagovala na medicínské, politické, sociální a jiné systémy. Disability studies byly formovány tou částí, která reagovala především na lékařské systémy, konkrétně psychiatrickou péči. Některá hnutí byla spíše radikální např. hnutí těch, kteří přežili psychiatrickou péči (survivors psychiatric care)[1], jiná volila umírněnou reakci např. hnutí uživatelů psychiatrických služeb (mental health service users). Tím, že se disability studies objevily na univerzitách, propojily svět akademie a svět aktivistický do jednoho prostoru. Toto propojení se významně projevilo především v diskusích o tom, jak je vytvářeno vědění o postižení, jinakosti, nemoci, jakým způsobem ne/lze o postižených a postižení psát. Texty disability studies upozorňovaly na to, že vědění není tak úplně neutrální, jak je autory a autorkami výzkumů předkládáno, ale že má ideologickou povahu, která spíše upevňuje systém služeb, systém péče i zdravotní a sociální politiku[2].

V tomto kontextu si nelze nevšimnout, že v základech disability studies stojí hlas znevýhodněných, hlas, který nebyl do této doby slyšen, vzat vážně, nebyl partnerským, participujícím. Vzniká tak pnutí mezi medicínskými, pedagogickými, terapeutickými a rehabilitačními obory, ale i sociální prací a jinými pomáhajícími obory zaměřenými spíše na intervenci a disability studies zaměřenými spíše na emancipaci lidí s hendikepem. Jak píší Snyder & Mitchell ve své eseji Povinná primitivizace: „Institucionalizace disability studies s sebou nese četné obtíže, protože se tento obor profiluje jako nestabilizující síla – síla, která podkopává historické snahy o nápravu konkrétních zdravotních nedostatků, protože za objekt, který se má změnit, nově označuje nepřizpůsobivá prostředí, přesvědčení, vědní obory či výzkumné metody (Snyder & Mitchell, 2012, s. 197).“ Je zajímavé, že většina institucionálně zakotvených oborů disability studies nalezly své domovské fakulty na lékařských fakultách.

Podobná témata institucionalizace oboru a vytváření vědění můžeme najít i v oboru adiktologie. V devadesátých letech dvacátého století došlo k formování a přeformulování drogové politiky a tím i služeb od pevně zakotvených medicínských institucí směrem k neziskovým organizacím ukotveným zejména v oboru sociální práce. V současné době se těžiště oboru adiktologie přesunulo od sociální práce spíše ke zdravotnictví. Jakým způsobem je tedy vytvářeno vědění oboru – co se ztratilo či naopak získalo ve vědění, v praxi, ve výzkumu tímto přesunem mezi obory? Co se stalo s klienty drogových služeb? Jakým způsobem je na ně nazíráno, je k nim přistupováno? Tyto otázky jsou analogií k otázkám, kolem nichž se sdružují lidé v oblasti disability studies. Je možné si tyto otázky klást uvnitř oboru adiktologie nebo je nutné emancipující a reflektující přístup k vědění ponechat jinému oboru – disability studies?

Co to je disability? Co to je závislost?

Disability studies na „postižení“ nenahlíží jako na biologický fakt, ale „postižení“ je utvářeno procesuálně v síti různých institucí, nejen zdravotních, ale i sociálních, pedagogických, politických, charitativních apod. Co to znamená? Pro disability studies není postižení jen diagnózou, spjatou s jedincem, ale má významný sociální charakter. Tento charakter je procesuální povahy, zahrnuje čas, prostor, vztahy a vazby. Například Clare (2012) ve své vynikající eseji Jak zdolat horu převrací cíle „postiženého“ člověka tak, jak je definují klasické obory: „Spíše než vyléčení chceme občanská práva, rovné příležitosti, výdělečnou činnost, příležitost k nezávislému životu, dobrou lékařskou péči a respekt zdravotníků a nesegregované vzdělávání (Clare, 2012, s. 226)“.  Najednou je v centru zájmu sociální situace, sociální procesy, které bychom měli analyzovat, popsat jejich dopady, průběh a vývoj. Ono vyléčení z nemoci znamená nejen medicínské a terapeutické postupy, nápravu, ale být vyléčen je podmíněno změnou těchto mechanismů, které mají často diskriminační praktiky. „Stručně řečeno, léčbu potřebuje diskriminace postižených, nikoli naše těla" (Clare, 2012, s. 226).

Je závislost v tomto kontextu jen lékařskou diagnózou, respektive čím může ještě být? Jakými procesy procházejí lidé se závislostí, kdy je jim tato diagnóza vepsána do zdravotnické dokumentace?  Mají lidé se závislostí ve zdravotnických zařízeních respekt, když potřebují jinou než adiktologickou péči – např. zubaře, chirurga?  Mají matky se závislostí stejná občanská práva?

Pokud vezmeme vážně tvrzení Clare (2012, s. 226) o důležitosti mechanismů diskriminačních praktik a sociálních situacích, potom se proměňuje i náš náhled nejen na „postižení“, ale i na závislost. Klademe si otázky, které nemohou být zodpovězeny pouze lékařskou terminologií, diagnózou, protože ona se orientuje výhradně na jednotlivce, je individuální, osobní. Pokud nás zajímají diskriminační praktiky, sociální situace, potom si klademe otázky po všeobecných mechanismech, kterými jsou v procesech sociální exkluze lidé odsouváni na okraj společnosti.

Jazyk – terapeutický, sociálně pracovní, pedagogický, právní, uživatelů

Mnoho textů je v antologii věnováno tématu jazyka – jak mluvit/psát o postižení, jak mluvit/psát o postižených? Některé texty se hlásí programově k hnutí people first – nejdříve je to člověk a potom přidáme specifika. Takže mluvíme/píšeme o člověku s postižením. Jiné texty vyzdvihují určitou hrdost k nekorektním termínům – podle nich existuje například kriploušská hrdost, humor, jazyk. Texty o užívání různých jazykových módů se neuzavírají jen do jazykových analýz, ale upozorňují i na to, že jazyk má politickou povahu. To znamená, že tím, jaké označení používám, tak se hlásím k určitému proudu medicínskému, terapeutickému, sociálně pracovnímu apod. A také na to, že určitým označením také něco dělám, to znamená, že jazyk má i konativní povahu (srovnej Austin, 2000), to znamená, že používáním určitých slov můžeme měnit i povahu diskuse, politik, přemýšlení.

Přestože mají lidé se závislostí velmi bohatý slangový slovník, lékaři i sociální pracovníci používají mnoho pojmů, jazyku je v adiktologii věnována jen velmi malá pozornost. Mluví/píše se o klientech, pacientech, závislých, lidech se závislostí, uživatelích (někdy je velmi obtížné pochopit, co označení užívají – zda sociální či zdravotnické služby nebo návykové látky), apod. Kdy se tato označení používají, existuje mezi nimi nějaká hierarchie? Používá terapeut/ka slang? Existuje nějaká hierarchie mezi označením smažka, perníkář, bezdomovec, alkáč? Existuje feťácká hrdost – je stejná jako v osmdesátých letech?

Závěr

Někde propojení mezi disability studies a adiktologií nejsou na první pohled vidět a vyžadují opětovné čtení a čas na promýšlení spojitostí (v tomto kontextu je můj výběr opravdu jen jakousi základní mapou, nikoli úplným návodem). Možná si někteří z Vás kladou otázku proč vůbec tyto spojitosti hledat. Proto doporučím na závěr začít četbu této knihy od konce. Schweik (2012) ve svém textu Přistěhovalectví, etnicita a mrzácké zákony upozorňuje na zákony, které reagovaly na odlišnosti ve veřejném prostoru. Mrzácké zákony totiž velmi přesvědčivým způsobem zahrnují do regulačních omezujících praktik vše odlišné, byly nařízeny proti „osobám a anarchistickými sklony, nuzákům, osobám trpícím nakažlivými či přenosnými chorobami, mrzákům bez finančních prostředků, kteří nejsou schopni vykonávat duševní ani fyzickou službu, idiotům, šílencům, osobám špatného charakteru nebo jiným osobám, o nichž lze předpokládat, že se stanou břemenem odkázaným na dobročinnost státu, a všem, z nichž nebudou dobří a spořádaní občané" (Schweik, 2012, s. 517). Jinými slovy každá jinakost je podezřelá a může být vnímána jako ohrožení řádu i vědění. Není třeba ve výčtu jinakost definovat úplně, stačí výčet kategorií, do nichž se vejde každá jinakost. Pokud jsem Vás ještě nepřesvědčil, prosím, porovnejte výčet z roku 1907 z Alabamy s tím, co je možné regulovat/zakázat ve veřejném prostoru v současné době: žebrání, konzumace alkoholu, prostituce, malování po zdech (graffiti), zákaz vstupu se zvířaty, hluk, rušení nočního klidu (srovnej: Oblasti veřejného pořádku ve vztahu k možnostem jejich regulace obecně závaznými vyhláškami obcí, 2010, January 1). Posun oproti minulosti je zřetelný. Nejde o přímou regulaci jiných, nenajdeme tam přímo paragrafy pro závislé, zdravotně postižené apod., ale regulují se činnosti, které mohou různé skupiny ve veřejném prostoru dělat. Proto si myslím, že propojení mezi disability studies a adiktologií má podle mého názoru smysl hledat. Mechanismy diskriminace, vyloučení, ale i mechanismy pomoci, charity, léčby jsou u obou oborů velmi podobné.

Pokud Vás tyto otázky zajímají, ať už v rámci Vašich bakalářských či magisterských prací (bez ohledu jestli studujete obor adiktologie nebo příbuzné obory – antropologie, sociologie, sociální práce apod.), profesně nebo výzkumně, budu je s Vámi rád sdílet. Nejde o oborové zaměření, ale o přístup k tématům. V případě zájmu prosím napište na adresu matousek@adiktologie. cz

 

Poznámky

[1] Survivors znamená přesně přeloženo přeživší, ve výše uvedené antologii je tento termín přeložen volněji, ale více v souladu s českým prostředím jako oběti (viz vysvětlení na str. 319 antologie), dále v textu používám tento pojem.

[2] Tato diskuze o kvalitativním výzkumu se odehrála i v rámci oboru sociální práce – viz např. časopis Qualitative social work – zejména č. 1/2010

 

Literatura

Austin, J. L. (2000). Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia.

Clare, E. (2012). Jak zdolat horu. In K. Kolářová (Ed.), Jinakost, postižení, kritika. Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu (216-228 ). Praha: SLON.

Kolářová, K. (Ed.). (2012). Jinakost, postižení, kritika. Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu. Praha: SLON.

Oblasti veřejného pořádku ve vztahu k možnostem jejich regulace obecně závaznými vyhláškami obcí. (2010, January 1). Retrieved: March 28, 2015, from Ministerstvo vnitra web site: http://www.mvcr.cz/clanek/oblasti-verejneho-poradku-ve-vztahu-k-moznostem-jejich-regulace-obecne-zavaznymi-vyhlaskami-obci.aspx?q=Y2hudW09Mg%3D%3D

Schweik, S. M. (2012).  Přistěhovalectví, etnicita a mrzácké zákony. In K. Kolářová (Ed.), Jinakost, postižení, kritika. Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu (511-544). Praha: SLON.

Snyder, S. L., & Mitchell, D. T. (2012). Povinná primitivizme. In K. Kolářová (Ed.), Jinakost, postižení, kritika. Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu (184-213). Praha: SLON.


Nahoru
Proč je dobré znát disability studies? Ilustrační foto © sociologické nakladatelství

  • Sdílet článek
  • Sdílet