Adiktologie ve světě

28.07.2007

Zpráva OSN o drogách z roku 2006: Úřad OSN pro kontrolu drog a zločinu bezděčně podporuje odvolání prohibice konopí

Zveřejnil: MUDr. Tomáš Zábranský Ph.D. | Poslední úprava: 28.07.2007

“Mediální pokrytí zpráv” je často pouhým zvracením nepřežvýkaných tiskových prohlášení - a to ve skutečnosti žádné „zprávy“ nejsou. Když ale média naprosto ignorují senzační story – tak to už tedy zpráva je. Světový tisk přešel bez povšimnutí fakt, že Úřad OSN pro kontrolu drog (UNODC) ve své Výroční zprávě o drogách za rok 2006 bezděky přinesl řadu argumentů pro ukončení prohibice konopí.

John Hickman

Oficiální dokumenty, které vydává Organizace spojených národů, často fungují jako účinné hypnotikum. I když se dokumenty OSN často zabývají důležitými problémy, za normálních okolností silou uspávacího účinku přebíjejí i tak nudné materiály, jako jsou oficiální dokumenty Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Národního archívu. Pokuste se přečíst kterýkoliv z náhodně vybraných dokumentů vydaných jakýmkoliv oddělením či úřadem OSN – a během pár chvil vám ztěžknou víčka a začnete pochrupovat. Právě to je nejspíše důvod, proč světový tisk přešel bez povšimnutí fakt, že Úřad OSN pro kontrolu drog ( UNODC ) ve své Výroční zprávě o drogách za rok 2006 bezděky přinesl řadu argumentů pro konec prohibice konopí.

Světový tisk se ale ve zprávě věnoval jen tomu, o co byl požádán. Místo aby se namáhali čtením 420 stran Zprávy za rok 2006, načerpali reportéři všechny své informace výhradně z krátkého tiskového prohlášení, jež 12. září 2006 vydal výkonný ředitel UNODC Antonio Maria Costa. Svědomitě pro svět zpracovali coby nejdůležitější story zprávu o 56% nárůstu pěstování opia v Afghánistánu a o žádosti šéfa UNODC na masivní vojenské akce s cílem tuto úrodu zničit.

“Mediální pokrytí zpráv” je často pouhým zvracením nepřežvýkaných tiskových prohlášení – a to ve skutečnosti žádné „zprávy“ nejsou. Když ale média naprosto ignorují senzační story – tak to už tedy zpráva je.

Jistě, loňská sklizeň 6 100 tun afghánského opia si zaslouží pozornost veřejnosti. Pěstitelé máku v jižních provinciích Afghánistánu vypěstovali mohutnou úrodu, která vyústí ve vyšší prodej heroinu po celém světě, a jejich neuvěřitelný úspěch vysílá zprávu o neschopnosti kábulské vlády prezidenta Hamida Karzaího. To je špatná novinka, ale těžko někoho překvapí. Pozorovatelé afghánské situace si pamatuji ohromující nárůst produkce opia, o němž UNODC přinesl zprávu již ve svém Přehledu afghánského opia (Afghanistan Opium Survey) z roku 2004. Už tehdy bylo jasné, že „budování afghánského národa“ byl omyl.

Kdyby si alespoň jeden žurnalista přečetl kapitolu uprostřed Výroční zprávy 2006, ironicky nazvanou „Konopí: proč by nás mělo znepokojovat ( Cannabis: Why We Should Care),“ mohl své kolegy trumfnout objevem, že autoři – zřejmě bezděky – snesli n jedno místo přesvěečivé argumenty pro konec prohibice. Po tklivém úvodu, v němž se volá po tom, aby se pěstování a konzumace konopí považovalo za vážný problém, následující části systematicky podminovávají logiku, podle níž by se to mělo stát.

Nejdříve se tu uvádí, že konopí je relativně neškodná a levná psychotropní látka; poté zpráva uvádí statistiky, podle nichž se tato droga pěstuje a konzumuje všude ve světě, a to ve velmi impozantních množstvích. Zpráva na podkladě celopopulačních průzkumů ze 134 zemí uvádí, že účinkům této drogy se pravidelně oddávají zhruba 4 % celosvětové populace. Existují dobré důvody k domněnce, že tyto odhady jsou podhodnocené a samotní autoři zprávy přiznávají, že jejich odhady objemu konzumované drogy ukazují, že údaje o počtu uživatelů jsou příliš nízké. Ještě důležitější je, že samotné výsledky průzkumů jsou pravděpodobně příliš konzervativní,a to vzhledem k celkem dobře pochopitelné neochotě odpovídat na otázky o užívání drog popravdě, jak to lze očekávat u respondentů v mnoha státech a společnostech. Tak například v Kambodži alespoň jednu zkušenost s užitím konopí udává 3,5 % respondentů a v Mexiku dokonce jen 1,1 %. Taková čísla jsou pro ty, kdo v těch zemích někdy byli, tak trochu legrační.

Ale i tak: 4 % lidstva znamenají 162 milióny lidí. Chceme-li to posoudit v nějaké perspektivě, pak je třeba si uvědomit, že kdyby uživatelé konopí vytvořili národ, byli by šestou nejlidnatější zemí této planety.

Nejvyšší údaje o užívání konopí přicházejí z Oceánie. Zcela v čele seznamu je Papua – Nová Guinea s 29,5 % populace, pravidelně užívající konopí, a těsně za ní je Mikronésie s 29,1 %. Naopak nejnižší data přicházejí z východní Asie. Podle průzkumů konopí hoví jen 0,1 % Japonců a 0,5 % Tchajwanců.

Po Oceánii je nejvyšší konzumace konopí v Severní Americe, následována Západní Afrikou a Karibikem. Zajímavé je, že data pro anglosaské národy jsou velmi podobná: Kanaďané a Britové udávají užívání konopí v 16,8 % resp. 10,8 %; Australané, Novozélanďané a Američani jsou mezi těmito dvěma čísly.

Prezentace mezinárodních dat o cenách a diskuse o kvalitě marihuany v dalším textu vnucuje dojem, že autoři této kapitoly měli v úmyslu podminovat apel, podle nějž by se prohibice měla brát vážněji. Tak se například čtenáři dozvídají, že rostlina je velmi drahá v Japonsku (téměř 35 US dolarů za gram), ale relativně levná v Kazachstánu, kde „roste marihuana divoce na celých 400 000 hektarech.“ „Svazijsko je známo svou produkcí vysoce kvalitního konopí,“ říká se ve zprávě, zatímco „malawské konopí … pro svou kvalitu požívá světový věhlas.“

Autoři pokračují a popisují konopí jako průmysl, jenž je jednak mimořádně rozsáhlý, a jednak mimořádně decentralizovaný. Trh v Severní Americe může podle UNODC mít hodnotu někde mezi 10 a 60 miliardami ročně. To je ovšem rozpětí, do nějž se vejde hrubý národní příjem Nigérie nebo Ukrajiny. Důležitější ale je, že téměř veškeré pěstování se odehrává na malých, skrytých pozemcích, což jejich efektivní ničení zcela znemožňuje.

Konfrontace s důkazy, že relativně levnou a relativně neškodnou rekreační drogu konzumuje ve světě nejméně 1 člověk z pětadvaceti, a že jim tuto drogu dodává obrovská armáda malopěstitelů, jejichž celková ekonomická aktivita má enormní rozměry, by měla přimět k zaváhání i ty nejzatvrzelejší prohibicionisty. Konopná politika je neúspěšnou politikou. Dává smysl vynakládat veřejné zdroje na prosazení neprosaditelného ve světě, sužovaném masivní chudobou, globálním oteplováním, šířením jaderných zbraní a islámským terorismem?

Pokud se neživíte jako novinář, je odpověď nabíledni. Pokud ale jste novinář, musíte si počkat na příští tiskové prohlášení.

Tento článek byl napsán pro deník Baltimore Chronicle. Autor laskavě souhlasil s jeho překladem do češtiny a zveřejněním na internetu.

John Hickman je docentem komparativní politologie na Berry College v Rome v USA (stát Georgia). Publikuje práce na téma volební politiky, médií a mezinárodních vztahů v Asian Perspective, American Politics Research, Comparative State Politics, Contemporary South Asia, Contemporary Strategy, Current Politics and Economics of Asia, East European Quarterly, Journal of Southern Europe and the Balkans, Jouvert, Legislative Studies Quarterly, Political Science, Review of Religious Research, Women & Politics, and Yamanashigakuin Law Review. Lze jej kontaktovat na jhickman@berry.edu.

 


Nahoru
*/ ?> Zpráva OSN o drogách z roku 2006: Úřad OSN pro kontrolu drog a zločinu bezděčně podporuje odvolání prohibice konopí Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet