Drogová politika

20.12.2005

K čemu jsou politikům drogy dobré

Zveřejnil: PhDr. Josef Radimecký Ph.D., MSc. | Poslední úprava: 20.12.2005

Trochu morbidní pohádka se smutným koncem o tom, jak drogy kdysi byly a znovu se staly zbraněmi v ideologickém boji politiků.

Drogy - politická zbraň

„Tak se nám drogy dostaly i do republiky. Takový svinstvo! Kouření, prášky, injekce…“ pronesl mjr. Zeman nasupeně a bezděky zatnul pravou ruku s výsledky analýzy narkotik z těla oběti v pěst. „Je to jako rakovina, rozleze se všude…“ odtušil na to doktor. Stalo se v bronzovou neděli roku 2005 v takřka kultovním dílu Mimikry, v seriálu o čackých příslušnících SNB, kteří bojovali proti „třídnímu nepříteli“ i proti „zkažené mládeži“. Psala se 70. léta 20. století a drogy byly považovány za politického nepřítele. Za nástroj světového imperialismu v politickém boji proti zemím užívajícím si „krás rozkvétajícího socialismu“ a jejich uživatelé, např. undergroundoví muzikanti nebo chartisti byli označování za třídní nepřátele.

Na druhé straně železné opony, v té imperialistické části světa, se zase vůdci kapitalismu obávali drog jako nákazy, kterou chtějí výzvědné služby komunistických států zamořit a zdevastovat jejich kvetoucí demokracie. A tak to šlo dlouho pořád dokola. Od těch dob se naštěstí mnohé změnilo. Nakonec jsme udělali „sametovou revoluci“ a svrhli komunistický totalitní systém a už u nás nekvete nic. Snad jen bují. Ale to by byla zase jiná pohádka.

Vraťme se radši zpátky k drogám. Po té naší sametové revoluci byla odtabuizována do té doby řada zatajovaných vážných společenských témat, jako je např. domácí násilí, zneužívání dětí, dětská kriminalita, život lidí se zdravotními postiženími nebo užívání ilegálních drog. O těchto tématech se dnes otevřeně mluví na veřejnosti i v médiích, píše se o nich v novinách a proto o nich víme mnohem více než tenkrát. Ale přesto, že toho víme mnohem více i o drogách a o jejich užívání, zdá se, že se drogy staly v roce 2005 opět nástrojem politického boje. Že by se znovu uzavíral nějaký začarovaný kruh?

Dopředu zpět

Od let krátce po revoluci do současnosti je patrný posun vlivu, který se při formulování české drogové politiky opětovně přesunul z odborníků zpět na politiky. Zatímco v roce 1993 vláda prohlásila, že otázku užívání drog vnímá jako odborný problém (Kalina 1993), v několika posledních letech má řada politiků naprosto odlišný názor. To ilustroval i kotrmelec v porevoluční drogové legislativě, která od 1. ledna 1999 zavedla do českého práva trestnost držení všech ilegálních drog bez jakéhokoli rozdílu i pro vlastní potřebu – i přes poměrně jednolité protesty odborníků. Jejich kritiku podloženou řadou poznatků ze zahraničních výzkumů zavrhli někteří politici z pozice své “autority” stejně, jako tomu bylo o několik let později v případě zpochybňování závěrů rozsáhlé vědecké studie “Analýzy dopadů nové drogové legislativy” (Zábranský a kol. 2001). Vláda vzala zprávu o tom, že zpřísnění postihu za držení (a tím i za užívání drog) nevedlo ke slibovanému snížení v jejich užívání, na vědomí. A kromě jiného přijala v souvislosti s doporučeními z analýzy i úkol “legislativně rozdělit ilegální drogy podle jejich potenciálních zdravotních a sociálních rizik”.

Z analýzy také vyplývalo, že vláda vynakládá obrovské finanční prostředky na činnost policejních orgánů, aby snižovaly dostupnost drog, což se jim ale vůbec nedaří, protože zadrží ročně necelé 1 % ze všech ilegálních drog, které se v České republice zkonzumují. To se ministru vnitra Grossovi pochopitelně nelíbilo a proto navrhl vládě, aby tu zprávu před veřejností zatajila (tak, jak se to dělalo za komunistů, ale někdy se to dělá i za kapitalistů) a hodila celý vytištěný náklad do stoupy. Jeho návrh ale neprošel, protože schůzi vlády předsedal vicepremiér Špidla, který měl výzkumy rád a tenhle mu přišel zajímavý a dobrý. Tak se stalo, že si zprávu mohl přečíst každý, kdo o to měl zájem a vláda začala pomalu chystat návrh na rozdělení drog do několika kategorií, podle jejich rizikovosti.

Přesto tehdejší ministr vnitra Gross později závěry výzkumu zpochybňoval a vůbec se nenamáhal podložit své pochybnosti věcnými argumenty. Vystačil si jen s názory a domněnkami nějakých ministerských úředníků, když prohlásil: „Experti na drogy z ministerstva vnitra souhlasí s tím, že i když je to [Analýza dopadů nové drogové legislativy] první širší statistická analýza, objevují se v ní některé absolutně nesprávné informace a závěry, jež vyplývají z filozofie autorů studie“ (Doležal 2003).

Arogance mocipánů

Ten krátký příběh jedné zprávy z výzkumu ilustruje aroganci mocných. Ministr vnitra nejenomže nerespektoval skutečnost, že jeho vláda vzala studii bez připomínek na vědomí, ale nenamáhal se ani vysvětlit, kdo jsou “experti na drogy”, které citoval nebo jaké výzkumy podporují jeho tvrzení. Bylo to, jako bychom se stávali svědky návratu policie do její předlistopadové priviIegované pozice toho, kdo ví všechno bez toho, že by se musela namáhat něco dokazovat. Např. na odborné konferenci České lékařské společnosti – společnosti pro návykové nemoci J. E. Purkyně v r. 2001 vystoupil policista a přednesl názor Národní protidrogové centrály (NPC), že do oblasti léčby uživatelů drog plyne přehnaně mnoho finančních prostředků. Když se ho ostatní přítomní zeptali, jak to NPC ví, odpověděl: “My víme všechno”.

Tohle a další události v nás vzbuzovalo obavy, zda se skutečně nestáváme svědky změny role policie ze strážce zákona na politickou lobby, která si prosazuje zákony podle svých představ. Jak jinak si vysvětlovat citát z výroční zprávy Národní protidrogové centrály: „V drogové politice vyvažuje Národní protidrogová centrála liberální tlaky některých politiků a jednotlivců“ (NPC 2003). Není divu, že jsme se obávali, že by to, co se děje, mohlo vést k nečekaným obratům ve vývoji (nejenom) drogové politiky.

Drogy ke zviditelnění

Doklady o stále výraznější politizaci tématu užívání drog bylo možné nalézt i v jiných zdrojích informací: „V této zemi… každý ví, jak by se měl stát ve vztahu k drogám chovat. … rady odborníků obvykle nebývají brány v potaz. O tom [o drogách] rozhodují lidé, kteří se studiem této oblasti nikdy nezabývali a ve skutečnosti je ani nezajímá, jak vypadá realita“ (Běláčková, 2003). Skupina ministerských úředníků, kteří připravovali návrh podoby drogové politiky státu na období od roku 2005 zase došla k závěru, že: „Jedna z největších hrozeb pro současnou drogovou politiku jsou zvyšující se tendence její politizace“.

Postupně se zvyšující zájem politiků o téma drog v posledních letech dokreslují i další skutečnosti. Politické strany najednou zařadili téma drog do svých předvolebních programů a jmenovali tzv. stranické odborníky na drogy. V roce 2001 byl ustanoven Parlamentní podvýbor pro drogy a od té doby zorganizovali politici ve Sněmovně několik seminářů o drogách a o drogové politice.

Možných vysvětlení takového zájmu je celá řada. Může za ním být viditelnost tématu ilegálních drog stejně jako změna priorit politických stran od původně ekonomických otázek transformace společnosti k současným “sociálním problémům všedního dne”. Na vině může být i vliv mezinárodní a drogové politiky EU nebo jenom sémantické důvody. Anglický termín “drug policy” (soubor opatření ve vztahu k užívání drog) je totiž do češtiny často předkládán jako drogová politika (někdy též protidrogová čili „politika proti drogám“). To může v některých politicích probouzet falešný dojem, že oni jsou těmi pravými “odborníky”.

Ale klíčovou roli v zájmu politiků o téma drog hrají pravděpodobně média. Ta totiž dávají otázkám spojeným s ilegálními drogami značný prostor a čas od času vytvářejí až hysterickou poptávku po představitelích antagonistických názorů zastánců tvrdého, represivního přístupu proti návrhům zastánců „normalizace“ pohledu na některé ilegální drogy. A politici na takovou poptávku médií samozřejmě reagují ochotně, neboť jim pomáhá získat mediální prostor pro jejich sebeprezentaci a zviditelnění se bez ohledu na to, co a proč říkají.

Drogy v honbě za voliči

Jak lze na moralistickém odsouzení drog, jejich uživatelů a prodejců postavit úspěšný lov na konzervativně založené voliče, předvedl koncem února 2004 do té doby téměř neviditelný nově zvolený předseda KDU-ČSL Kalousek. S pomocí svého stranického kolegy a „předsedy komise KDU-ČSL pro prevenci sociálně-patologických jevů“ Vackem vyhlásili „válku proti drogám“ (Kalousek a Vacek 2004). Takový razantní postoj proti ilegálním drogám se části voličské základny, která má tendenci dělit svět černobíle na dobro a zlo, jistě zalíbil a preference KDU-ČSL začaly stoupat. Zvlášť když média spustila svůj obvyklý humbuk postavený na sporu Kalouska s bývalým vicepremiérem Marešem, který vůči drogám a jejich uživatelům zastával umírněnější postoj (hou, per, vac 2003), o podobu budoucí drogové politiky vlády. Do měsíce od Kalouskova vyhlášení „války drogám“ novinové titulky hlásaly, že „vláda přitvrdila svůj postoj vůči drogám“ a předseda KDU-ČSL se mohl cítit jako vítěz jedné mediální bitvy, jež mu zvedla volební preference.

Na tom nezměnila nic ani skutečnost, že v létě 2004 zrenovovaný vládní kabinet, tentokrát pod vedením Grosse v prosinci schválil návrh strategie drogové politiky původně předložený (a v důsledku letní krize Špidlovy vlády zamítnutý) ex-vicepremiérem Marešem v podobě, jakou prosazoval (Holub a Čtvrtečková 2004). Kalouskův zájem o téma drog vyprchal společně s vymizením jeho stranického drogového „experta“ Vacka z politické scény poté, kdy byl usvědčen, že nejenomže nevystudoval vysokou školu, ale ani tu střední, jak léta všude a všem tvrdil.

V létě 2005 provedla „sešívaná“ vládní koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU další výměnu trenéra a části mančaftu a už nový premiér Paroubek čelil rozmaru části novodobé „zkažené mládeže“. Ta si, oděna v techno hávu a demonstrujíce svoji zkaženost poslechem a tancem při dunivé monotónní hudbě, dala sraz na pronajaté louce kdesi v západních Čechách. K podobným tancovačkám se už tradičně v naší kotlině konzumuje poměrně velké množství drog. Potíž je ale v tom, že dnešním mladým už nestačí drogy jejich rodičů – alkohol – a kromě něj při podobných příležitostech někteří z nich užívají i jiné látky měnící vědomí. A sice takové, jejichž užívání zapověděli jejich dědům a babičkám již před více než sedmdesáti lety jejich pradědové a prabáby. Pravé důvody toho zákazu si dnes už nikdo příliš nepamatuje, ale jedno je jisté – pradědové a prabáby to jistě udělali pro dobro svých dětí a jejich dětí a dětí jejich dětí a tak dále.

No a tak některé dnešní otce a matky, kteří své rodiče vždy ve všem na slovo poslouchali, namíchlo, že to dnešní mladí lidé nechtějí dělat stejně jako oni. Paroubek, také generačně přinejmenším otec, navíc potřeboval posílit menšící se voličskou základnu své potápějící se mateřské lodi ČSSD. Oboje přímo volalo po nějakém razantním činu. I vyslal naše čacké policisty, aby to těm zkaženým a neposlušným mladým lidem nandali. A naši policisté jim to nandali do slova a do písmene, mlátili je pendreky a kanadami do hlav, do ledvin a ještě i jinam. „Patří jim to, nemají provokovat, nemají se odlišovat, mají být jako my, když jsme byli mladí“ říkali ti, kteří nemohou zapomenout na krásné staré pořádky udržované mjr. Zemanem a jeho „mordpartou“. A najednou se začali houfně přelévat do voličské základny toho rozhodného premiéra, který na jejich děti nebo na děti jejich přátel poslal policisty v brnění těžkooděnců. V takovém, o jakém se mjr. Zemanovi ani nesnilo.

Drogy přece smrdí

Když se těch zkažených mladých lidí zastali představitelé opoziční ODS, ihned přispěchal někdo znalý marketingových strategií s tím, že převážné části dospělých Čechů „drogy smrdí“ – kromě té jedné, státem tolerovaného alkoholu. Začal tedy vymýšlet něco, co by dalo ODS a smrdící drogy do jednoho pytle a tím členy této strany v očích té dospělé části obyvatel zdiskreditovalo. Vznikl z toho unikátní slogan „Odpadky a Drogy Smrdí“, což ve spojitosti nedávné hysterie kolem CzechTechu (tak se potlačená tancovačka části naší zkažené mládeže jmenovala) a představitelů ODS, kteří budou uspořádání podobné akce spoluobčanům nabízet, může působit nádherně odpudivým dojmem. A to není všechno, ti chytří lidé nezůstali jenom u sloganu. Oni k němu udělali i hrozně vtipný plakát. No jen se na něj podívejte. Konečně jsou nám dospělým ty drogy taky k něčemu dobré, ne?


Nahoru
*/ ?> K čemu jsou politikům drogy dobré Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet