Drogová politika

01.03.2006

Význam „hráčů“ na vývoj „drogové arény“ aneb vliv odborníků na vnímání oboru adiktologie

Zveřejnil: PhDr. Josef Radimecký Ph.D., MSc. | Poslední úprava: 01.03.2006

Jedním z významných přínosů letošní AT konference (2004) je představení a stimulace diskuse o koncepci adiktologie jako samostatného vědeckého oboru, který má široký multidisciplinární charakter. Cílem tohoto sdělení je přispět do diskuse a nabídnout k zamyšlení otázky současného vnímání protidrogové politiky a oboru adiktologie veřejností a především vlivu odborníků na formování těchto perspektiv, společností uplatňovaných v každodenním životě. Přitom vycházím z předpokladu, že multidisciplinární rozměr oboru adiktologie by měl být determinován syntézou poznatků z jednotlivých odborných vědeckých disciplín – ať už se jedná o psychiatrii, psychologii, epidemiologii, kriminologii, pedagogiku či o sociologii – které adiktologii spoluvytváří.

Různé koncepty problému užívání drog

V centru zájmu protidrogové politiky i adiktologie je tvorba a zavádění strategií respektive intervencí, jejichž cílem je přecházet tzv. problému užívání drog nebo mírnit jeho potencionální nepříznivé důsledky pro jednotlivce i pro společnost. Chápání významu termínu „problém užívání drog“ se však mezi představiteli jednotlivých profesí, které se do realizace protidrogových opatření zapojují, mohou (i když nemusí) výrazně lišit zejména s ohledem na jejich rozdílné profesní vzdělání, praktické zkušenosti a priority jejich práce. To ve zjednodušené formě dokumentuje tabulka č. 1 (příloha PDF):

Jak upozorňuje Stimson (1990) ve vztahu k problému užívání drog jsou uplatňována různá paradigmata, která lze zjednodušeně označit za různé formy profesní „optiky“ jimiž je problém nazírán. Používaná paradigmata pak determinují tzv. koncepty, tj. způsoby jak jsou problémy definovány i následně uplatňovaná opatření k jejich řešení (Hartnoll, 2004). Již zmíněný Stimson (2003) uvádí několik možných konceptů, jež byly nebo dosud jsou pro definování problému užívání drog používány. 1) může být použit koncept nemoci morálky, kdy je užívání drog vnímáno jako nemoc, jež oslabuje vůli jednotlivce. 2) nabízí se i medicínský koncept definující užívání drog a především závislost na nich jako nemoc s poznanou etiologií, prognózou a léčbou. 3) problém užívání drog může být vnímán jako výsostně trestně právní, protože uživatelé drog aplikují zákonem zakázané látky a pro takový problém je obvykle řešen formou legislativních opatření a trestní represe. 4) může jít také o morální problém, protože se většinové společnosti nelíbí, co uživatelé drog dělají a jaký způsob života vedou. 5) může jít i o sociální problém, který vzniká v důsledku strukturálního znevýhodnění a odcizení některých skupin obyvatelstva. 6) stejně tak může jít o problém veřejného zdraví, kdy je užívání drog vnímáno jako seriózní hrozba pro zdravý vývoj jednotlivců a místních společenství.

Tato názorová neshoda mezi odborníky pracujícími v daném oboru je samozřejmě matoucí i pro veřejnost a přispívá k tomu, že společnost přijímá zjednodušující a bohužel často odsuzující pohled na problémy skupiny lidí, jejíž chování je pro mnohé laiky často těžko pochopitelné. A v důsledku volí veřejnost i stejně nepříznivý pohled na pracovníky profesí, jež se řešení daného problému věnují.

Proč sjednocovat koncept problému užívání drog?

Protidrogová politika je z definice součástí širší sociální politiky (Berridge, 1998). Řada autorů argumentuje, že opatření k řešení daného problému jsou konstruována tak, jak je problém definován (Stimson 1995; MacGregor 2000). Pokud vyjdeme z této teze, patrně se shodneme na tom, že pro realizaci opatření protidrogové politiky je nezbytné, aby pracovníci různých profesních skupin došli při definování problému užívání drog ke konsensu a pojmenovat problém nejenom pro svoji potřebu, ale i pro potřebu společnosti jednotně. Jenom tak totiž mohou navrhovat a v praxi realizovat opatření, jež povedou k jeho účinnému řešení.

Přes poznání nezbytnosti dosažení konsensu při definování problému užívání drog jednotlivými zainteresovanými skupinami odborníků stále narážíme (nutno dodat, že nejenom u nás) na rozdílné názory zastánců jednotlivých strategií – tj. pracovníků v oblastech snižování poptávky po drogách, snižování nabídky drog a minimalizace rizik v drogové politice. Zdá se, že především tyto neshody představují hlavní překážky při formulování a realizaci pragmatických, realistických, vzájemně se doplňujících a výzkumem podpořených intervencí. Tato rivalita pracovníků různých profesních skupin a zastánců různých strategií protidrogové politiky však nemá racionální opodstatnění. Všechny tři strategie totiž, přes rozdílné přístupy, priority a uplatňované intervence směřují k dosažení shodného konečného cíle, jímž je co nejvíce minimalizovat potencionální rizika a nepříznivé dopady, jež s užíváním drog souvisí nebo z něj vyplývají pro jednotlivce i pro společnost (Reuter and Caulkins, 1995). To ilustruje i tabulka č. 2 (příloha PDF):

Bohaté zkušenosti ze zahraničních výzkumů vedou k závěrům, že hlavním cílem jakékoli protidrogové politiky by mělo být - snižovat potencionální rizika a nepříznivé dopady užívání drog. Jako osvědčený přístup k řešení problému užívání drog je celosvětově uznáváno komplexní, výzkumem podložené a vyvážené uplatňování tří výše uvedených základních strategií moderní protidrogové politiky. Ty by si však neměly navzájem konkurovat, ale doplňovat se. Jejich představitelé by se proto neměli navzájem napadat a kritizovat, ale hledat takové formy spolupráce, jež povedou k dosahování výše uvedeného hlavního cíle protidrogové politiky.

Co ovlivňuje vnímání „problému užívání drog“?

Různí autoři se shodují na tom, že pro pochopení problému užívání drog je třeba zaměřit se spíše na vnímání a prezentaci uživatelů drog, užívání drog, odborníků, kteří se řešením souvisejících problémů zabývají a jednotlivých opatření protidrogové politiky (Stimson 1995; MacGregor 1999). Szasz (1995) upozorňuje na to, že abychom pochopili zakázané a návykové drogy, musíme se zabývat lékaři a uživateli drog, politiky a veřejností, nikoli drogami samotnými. Přitom je nesporné, že k vytváření obrazu a postojů veřejnosti k výše uvedeným součástem protidrogové politiky včetně oboru adiktologie a jeho představitelů významnou měrou přispívají média respektive to, jak portrétují užívání drog a jeho dopady, jejich uživatele či protidrogové odborníky a realizovaná opatření. Vnímání problému drog tak lze charakterizovat jako bludnou kouli, na jejímž formování se podílí různí protagonisté tím, jak mluví a píší o jednotlivých součástech protidrogové politiky. To naznačuje obrázek č. 1 (příloha PDF):

Vliv médií na vnímání protidrogové politiky – příklad z praxe

Vliv médií na vnímání protidrogové politiky lze dokumentovat na výběru několika titulků novinových článků z různých tiskovin, jež v období od 28. 2. do 31. 3. 2004 informovala o politické diskusi, jež probíhala na úrovni vedoucích představitelů stran vládní koalice. Z uvedeného výběru by nezasvěcený čtenář mohl dospět k závěru, že v průběhu uvedeného měsíce odhalila KDU ČSL fatální nedostatky stávající protidrogové politiky České republiky a prostřednictvím bleskového tažení dosáhla zásadní změny, jež vedly k odstranění těchto „nešvarů“. Zasvěcený čtenář ovšem ví, že k ničemu takovému v praxi, přes tehdejší reálnou hrozbu nedošlo.

n Lidovci vyhlásili "válku drogám" (Mladá fronta Dnes - 28.2.2004)

n Lidovci utlumili sporná témata (Právo - 9.3.2004)

n Koalice přitvrzuje boj s drogami (Mladá fronta DNES - 19.3.2004)

n Politici válčí s drogami, odborníci se děsí (Moravskoslezský deník - 20.3.2004)

n Revizi protidrogové politiky by měla připravit expertní komise (BBC - česká redakce - 25.3.2004)

n Nešvary v protidrogové politice již skončily (Liberecký den - 31.3.2004)

Co mohou odborníci udělat ve prospěch „normalizace“ ve vnímání oboru adiktologie?

Výše diskutované otázky i teorie osvícení (enlightement), která staví na tezi o vlivu představitelů odborné obce na ovlivňování mínění veřejnosti i tvůrců protidrogové politiky (Berridge a Thom 1994), vedou k závěrům, že odborníci hrají v tomto procesu klíčovou roli. Jde zejména o to, jak informují a referují o problémech spojených s užíváním drog, o svých klientech – uživatelích drog, o sobě a o své práci. Proto by měli při své práci a zejména při její prezentaci na veřejnosti či v kontaktu se zástupci médií a s politiky důsledně užívat odbornou a především neodsuzující terminologii. To znamená, že když informují o uživatelích drog a o způsobech užívání – měli by spíše než o feťácích či narkomanech mluvit o uživatelích drog, stejně tak by neměli používat termíny jako fetování, smažení či zneužívání ale užívání drog. Jinak totiž i sami sebe pasují do role těch, kteří těmto odsouzeníhodným živlům v jejich nekalém jednání pomáhají či dokonce podporují. Ostatně někdy se můžeme setkat i se zavádějícími názory, že tak činí prostě proto, aby nepřišli o práci.

S cílem dosáhnout postupné „normalizace“ pohledu veřejnosti i politiků na problémy spojené s užíváním ilegálních drog by pak odborníci měli zdůrazňovat i skutečnost, že ilegální látky jsou drogy stejně jako je tomu i v případě např. alkoholu a tabáku. Tedy látek, k jejichž užívání je společnost stále velmi tolerantní, ale jejichž užívání představuje pro naši společnost výrazně vyšší zátěž v podobě nepříznivých zdravotních a sociálních důsledků, než je tomu v případě ilegálních drog.

Výzkumy potvrzují, že proces osvícení není krátkodobá záležitost, ale prokazatelně vede k ovlivňování názorů a postojů veřejnosti i politiků jak k uživatelům drog, tak i k realizovaným opatřením a tudíž i vůči oboru adiktologie či protidrogové politice. Přes rozdílné přístupy, uplatňovaná opatření a priority pracovníků různých profesí, kteří se v protidrogové politice angažují se asi ti všichni shodnou na tom, že by si přáli pracovat ve standardních podmínkách, jež jsou charakteristické pro jiné oblasti sociální či zdravotní politiky.


Literatura

Berridge, V. (1998) Commentary: AIDS and drug policy; the 1970´s or the 1990´s? Drugs: Education, Prevention and Policy, 3/5, pp. 319-321.

Berridge, V. a Thom, B. (1994) The relationship between research and policy: case studies from the postwar history of drugs and alcohol. Contemporary Drug Problem 1994.

Hartnoll, R. (2004) Drugs and drug dependence: linking research, policy and practice. Lessons learned, challenges ahead. Council of Europe Publishing.

MacGregor, S. (1999) Drug treatment system and policy frameworks: A comparative social policy perspective. European Addiction Research, 5, pp. 118-125.

MacGregor, S. (2000) Pragmatism or Principle? Continuity and Change in the British Approach to Treatment and Control. In Coomber, R. (2000) Ed., The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction? Harwood Academic Publisher.

Reuter, P. a Caulkins, J.P. (1995) Redefining the Goals of National Drug Policy: Recommendation from a Working Group. American Journal of Public Health, 8/85, pp. 1059-1063.

Stimson, G. (1990) AIDS and HIV: the challenge for British drug services. British Journal of Addiction, 85, pp. 329-339.

Stimson, G. (1995) AIDS and injecting drug use in the United Kingdom, 1987-1993: the policy response and the prevention of the epidemic. Social Science and Medicine. 41, pp. 699-716.

Stimson, G. (2003) MSc. Imperial College Course: Drug use - evidence based drug policy and intervention. 2003. London , Imperial College.

Szasz, T. (2000) Perils of Prohibition. In Coomber, R. (2000) Ed., The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction? Harwood Academic Publisher.


Nahoru
*/ ?> Význam „hráčů“ na vývoj „drogové arény“ aneb vliv odborníků na vnímání oboru adiktologie
Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet