Drogová politika

02.03.2006

Česká drogová politika 1993 – 2003: analýza vývoje - 2. část

Zveřejnil: PhDr. Josef Radimecký Ph.D., MSc. | Poslední úprava: 02.03.2006

Odborníci
Česká drogová politika je od počátků realizovaná na dvou kolejích. Jednou je kontrola výroby a distribuce drog, druhou kontrola uživatelů drog. V první tradičně dominuje policie, celníci a Inspektorát pro omamné a psychotropní látky (IOPL, který vznikl jako součást realizace úkolů Koncepce a programu protidrogové politiky 1993-96 na ministerstvu zdravotnictví). Na této koleji docházelo ke změnám při postupném budování specializovaných pracovišť, ve zvyšování specializace policejních a celních jednotek, k jejich rušení či slučování (např. u policie se v roce 1993 drogovou kriminalitou na stejné úrovni zabývaly a vzájemně si konkurovaly až čtyři útvary, Národní protidrogová centrála  2001) a budování jednotné struktury. Sem příliš představitelů netradičních profesí nepřicházelo s výjimkou věznic, jež pomalu začaly reagovat na zvyšující se, byť Generálním ředitelstvím věznic popíraný, podíl vězňů – uživatelů drog - a zavádějí první programy léčby. Ty jsou výhradně abstinenčně orientované a vězeňská služba se brání byť jen úvahám o zavedení harm reduction do věznic. Do svých programů zapojují vězeňskou lékařskou službu, několik pedagogů a psychologů (v roce 2002 existovalo v českých věznicích pouze několik takových programů). Od té doby některé věznice navázaly spolupráci s NNO. Skutečně novými příchozími do tohoto systému jsou pracovníci Probační a mediační služby (zřízena od 1. ledna 2001), kteří si své místo v práci s uživateli drog hledají.  
Dynamičtější je vývoj v prevenci a léčbě, kde v roce 1993 „z minulosti přetrvával monopol tradičního psychiatrického přístupu“ (Kalina 1993). Politické, ekonomické, sociální a kulturní změny, transformace společnosti, zdravotní a sociální péče, děravá síť služeb a vládní politika umožnily příchod nemedicínským profesím hlavně z nestátního sektoru. NNO rozšířily spektrum služeb a zacelily mezery v prevenci, léčbě a rehabilitaci uživatelů drog o alternativní přístupy a programy. Naprosto dominují v nejvíce kontroverzní oblasti – harm reduction a stávají se nositeli myšlenky multi-agenturní a komunitní spolupráce. Se zvyšující se profesionalizací začínají zpochybňovat medicínské přístupy, model závislosti jako nemoci či abstinenci jako výhradní cíl léčby. V důsledku nerovného přístupu státu k NNO usilují o zavedení standardů služeb, akreditace, hodnocení kvality a efektivity do praxe, od čehož si slibují finanční jistotu a stabilizaci podmínek pro práci. Státní programy dostávají peníze přímo od svých zřizovatelů nebo od zdravotních pojišťoven a o kontrolu kvality a efektivity zájem nemají. Statut státních programů je v ČR, na rozdíl od programů NNO, tradičně respektován bez ohledu na kvalitu a efektivitu jejich služeb. NNO musí každoročně předkládat žádosti o dotace na svoji činnost centrálním institucím, dotace jim jsou často kráceny a vypláceny se značným zpožděním (např. v roce 2003 nedostaly státní dotace na svoji činnost ještě v srpnu). To ohrožuje stabilitu i kvalitu poskytovaných služeb, protože finanční nejistota vede odborně vzdělané pracovníky k odchodu z NNO.
K největšímu boomu vzniku drogových programů dochází v období krátce po roce 1995 (Csémy a kol. 2001), patrně i proto, že MPK v roce 1996 poprvé hospodařila s vlastním rozpočtem. Pro nedostatek informací o potřebách na místní úrovni rozdělila v roce 1996 prostředky hlavně plošně a většina místních komisí dostala stejnou částku (jen velká, dle odhadů MPK nejvíce ohrožená města, dostala částky vyšší), jejímž cílem bylo podpořit vznik a činnost programů a přimět místní úřady k jejich spolufinancování. V důsledku toho vznikly i programy, jež si nyní obtížně hledají klienty. K tomu pravděpodobně přispěly čtyři faktory: 1) doporučené vybavení okresu definované Koncepcí 1993-96. Minimální a optimální varianty konstruované dle tzv. plošného normativu – tj. kolik jakých typů programů by mělo být v okrese dostupných v přepočtu na počet obyvatel. Někteří koordinátoři brali doporučení jako nařízení a splnili je bez ohledu na místní potřeby. 2) Koncepce 1998-2000 v některých případech  určovala, kde, kdy a jaké  programy (např. programy následné péče a detoxifikace) mají vzniknout. Sekretariát MPK správně odhadl potřebnost programu, ale ne místní lidský potenciál programy zřídit. 3) plošné dotace rozdělovaly místní komise, jež chtěly prostředky vyčerpat za každou cenu. Docházelo tak k situacím, kdy byly např. financovány jinak běžné volnočasové aktivity, jen když si daly do vínku motto o „boj proti drogám“ – např. „plaváním či fotbalem proti drogám“ atd. 4) nekritické přebírání know-how existujících programů bez ohledu na místní potřeby. Např. model nízkoprahových kontaktních center pro uživatele drog přenesený z větších měst (výhradně služby harm reduction) nenašel v těch menších uplatnění (Libra 2003). Které mají v současnosti tendenci transformovat do agentur se širším spektrem služeb pro více cílových skupin.
Tento boom měl ještě jeden negativní důsledek. Řada zařízení, jež se drogovým problémem nezabývala nebo jen okrajově (např. pedagogicko-psychologické poradny, výchovné ústavy) využila dobového relativního dostatku peněz a požádala o dotaci. Následně Koncepce 1998-2000 uvedla, že v ČR pracuje 260 drogových programů. To vzbudilo kritiku odpůrců léčby uživatelů drog z řad politiků či policistů s tím, že léčba je přefinancovaná. To např. konstatoval bez předložení jakýchkoli argumentů nejmenovaný pracovník Národní protidrogové centrály, který byl v roce 2001 pozván na odbornou AT konferenci České lékařské společnosti - Společnosti pro návykové nemoci J. E. Purkyně v zájmu zlepšování vztahů mezi odborníky z oblasti léčby a potlačování nabídky při svém vystoupení v diskusi. Jak bude vzápětí doloženo, opak je pravdou, ale tento mýtus přetrvává. Csémy a kol. (2001) uvádí, že z 253 oslovených programů pouze 62 (24,5 %) bylo výhradně drogových, ostatní poskytovaly drogové služby okrajově.

Rétorika  a  realita  „vyváženého přístupu“
Jedna z možností, jak testovat proklamace o vyváženém přístupu mezi strategiemi snižování nabídky a snižování poptávky po drogách je analýza poměru finančních prostředků, jež na ně společnost vydává. Jde o nesnadný, i když ne nesplnitelný úkol. Potíže přestavuje identifikace zdrojů na trestně právní systém, málokdy specificky určených na drogovou politiku (Wardlaw 1992). Naopak, prostředky na prevenci a léčbu jsou často specificky vázané. Na financování programů prevence, léčby a rehabilitace uživatelů drog realizovaných NNO se státní pokladna podílí 70 %, zbylých 30 % jsou NNO (nikoli však státní programy) povinny opatřit si samy (z tzv. „vlastních zdrojů“). Přitom charitativní akce, sponzorství NNO ani jeho podpora ze strany státu (např. zvýhodnění dárců na charitativní účely při jejich zdanění) nemají v ČR díky dlouhé době komunismu tradici srovnatelnou se  západními zeměmi.
V přímých výdajích na drogovou politiku v roce 1998 česká společnost vydala částku 2.3 mld. Kč, z čehož spotřebovaly 82 % (1.886 mld. Kč) trestně právní systém, 13 % (299 mil. Kč) léčba a rehabilitace uživatelů drog, 3 % (69 mil. Kč) prevence, po 1 % transakční náklady (23 mil. Kč) a náklady rodin uživatelů drog (23 mil. Kč) (Zábranský a kol. 2001b).
O rovnováze tedy nelze hovořit, protože váha s penězi na drogovou politiku je jednoznačně vychýlena ve prospěch trestně právního systému.  Pro ilustraci lze uvést poměr relativní úspěšnosti mezi represí a léčbou, který je možné vnímat rovněž jako „záchyt“. Pro tuto zjednodušující konstrukci je pod pojmem „záchyt“ míněno zadržení drog policií a celníky na jedné straně a o „záchyt“ problémových uživatelů drog sociálními a zdravotními službami na straně druhé. Drogové služby musejí být v zájmu kontaktování uživatelů drog proaktivní, tj. aktivně je vyhledávat vzhledem k dokumentovaným bariérám, jež brání uživatelům ilegálních drog vyhledávat odbornou pomoc (Hartnoll 1989; Power 1992).
V roce 2001 policie a celníci zadrželi necelé 1 % všech ilegálních drog spotřebovaných v ČR; programy harm reduction byly v kontaktu s přibližně 50 % a léčbou prošlo asi 21 % problémových uživatelů drog (Zábranský a kol. 2001). Pomyslná váha efektivity různých strategií je tentokrát vychýlena zcela ve prospěch minimalizace rizik a léčby uživatelů drog.
Praktickou míru vlivu MPK v drogové politice (viz výše) navíc ilustruje částka, s níž MPK v roce 2003 hospodařila. Jednalo se o 105 mil. Kč, tedy o necelých 5 % z celkových přímých výdajů ČR na realizaci opatření drogové politiky.

Monitoring, evaluace a hodnocení kvality
Od počátku sledovaného vývoje sekretariát MPK usiluje o vytvoření nástrojů a mechanismů pro systematické monitorování a vyhodnocování situace v užívání drog, stejně jako pro hodnocení kvality a efektivity realizovaných opatření. Od roku 1993 do současnosti došlo k mnoha změnám, kdy byly vytvářeny a upravovány nástroje hodnocení kvality a efektivity. Přesto je tato oblast pravděpodobně  největší slabinou současného systému.
Nejlépe se zdá být situace zajištěna ve sběru dat o užívání drog a jeho důsledcích, v tzv. pěti klíčových indikátorech EMCDDA, které zajišťuje Národní monitorovací středisko (NMS), jež vzniklo na začátku roku 2003 v sekretariátu MPK. NMS propojilo stávající roztříštěné, neúplné a nespolupracující systémy sběru dat a koordinuje jejich aktivity, aby zamezilo duplicitním činnostem jak se v minulosti opakovaně dělo. Současně do svých činností zapojilo širokou odbornou obec, odborníky jak z  represe, tak i z prevence, léčby, rehabilitace (státní i nestátní organizace), z akademické půdy i koordinátory pro garanci kvality a objektivity sledovaných dat a jejich analýz. Vedle této své pravidelné činnosti pracuje na tvorbě nástrojů hodnocení kvality a efektivity drogových programů a iniciuje, realizuje nebo se spolupodílí na různých výzkumných projektech, což slibuje obohatit Českou republiku o řadu nových informací.
Centrální úroveň
Hodnocení opatření drogové politiky probíhá na třech úrovních, centrální, místní a hodnocení drogových programů. Naplňování cílů Koncepce 1993-96 hodlala vláda hodnotit jedenkrát ročně na základě zprávy předložené předsedou MPK. K tomu ale nedošlo a první dostupná je až Zpráva o stavu a vývoji ve věcech drog v ČR za rok 1996. V ní je shrnut vývoj v oblasti a „charakteristiky činností resortů vlády v jednotlivých oblastech protidrogové politiky v letech předcházejících“, navíc obsahuje seznam úkolů drogové politiky pro rok 1997. Důvodem je pravděpodobně rychlé střídání ředitelů sekretariátu MPK v uváděných letech (viz výše). Další zpráva se objevuje opět až za dva roky, tj. za rok 1998 a od té doby jsou zprávy zpracovávány pravidelně, v ročních intervalech. Jsou však předkládány vládě pouze pro informaci, tzn. že nebyly vládou prakticky projednávány. Navíc spíše než hodnocení poskytují popis aktivit jednotlivých aktérů v daném období a jejich opatrné a vágní formulace byly výsledkem kompromisů mezi ministerstvy, jež se na přípravě zpráv podílely. Výjimku tvoří bilanční zprávy, z let 1999 a 2002, jež hodnotní plnění úkolů drogové politiky. Ty se na program jednání vlády dostaly a na jejich základě vláda urgovala ministerstva zvýšit jejich úsilí k dosažení stanovených cílů. Konečně je pro zhodnocení situace a realizovaných opatření od roku 2001 převzata struktura výročních zpráv členských zemí EU pro EMCDDA, jejíž nespornou výhodou je srovnatelnost vývoje situace a aktivit s dalšími evropskými zeměmi.
Místní úroveň
Od roku 1997 bylo povinností místních protidrogových koordinátorů předkládat sekretariátu MPK plány činností místních protidrogových komisí a výroční zprávy o jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že neměly stanovenou jednotnou strukturu, byla jejich výpovědní hodnota velmi malá a neumožňovala srovnání mezi okresy. Navíc, nebyly tyto zprávy sekretariátem MPK do roku 1998 analyzovány, zřejmě v důsledku rychlého střídání ředitelů sekretariátu a malého počtu pracovníků sekretariátu. To vedlo ke skutečnosti, že koordinátoři své zprávy neaktualizovali a posílali stále stejné informace. Tyto skutečnosti byly při analýze zpráv koordinátorů za rok 1998 zjištěny a postupně odstraněny. Byla vytvořena jednotná struktura, s níž byli koordinátoři při pravidelných setkáních seznámeni a kvalita jejich zpráv se zvýšila. Již zmíněná reforma veřejné správy, zánik okresních úřadů a sítě protidrogových koordinátorů způsobil i zánik tohoto způsobu sběru dat o vývoji na místní úrovni.
Vznik krajů a s tím související změny v koordinaci drogové politiky vedly sekretariát MPK ke zpracování tzv. krajského plánu prevence a péče, který slouží jako základní struktura k rychlému zmonitorování a vyhodnocení vývoje na drogové scéně a zpracování návrhu odpovídajících opatření v prevenci užívání drog, mimimalizaci rizik, léčby a rehabilitace uživatelů drog a finanční plán na jejich zajištění. V současnosti probíhá pilotní ověření krajského plánu, do praxe by měl být zaveden od roku 2004.
 
Drogové služby prevence a léčby
Pro hodnocení kvality a efektivity programů prevence a léčby existuje několik nástrojů: (1) formuláře žádostí o dotaci, jež jsou jednotliví poskytovatelé služeb povinni předkládat každý rok centrálním institucím - poskytovatelům dotací, tj.sekretariátu MPK, ministerstvu zdravotnictví, práce a sociálních věcí, školství, mládeže a tělovýchovy - podle typu programu. (2) pololetní a výroční zprávy o činnosti programů, (3) katalog služeb poskytovatelů služeb v prevenci a léčbě uživatelů drog a (4) standardy kvality sociálních služeb a služeb minimalizace rizik, léčby a rehabilitace uživatelů drog.  Posledně jmenované, přestože činnosti na jejich zavedení do praxe probíhají od roku 1996, nejsou standardně zavedeny vzhledem k absenci odpovídající legislativy pro zdravotnické a sociální služby a rozdílné zájmy resortů zdravotnictví a práce a sociálních věcí. V současné době probíhají činnosti na syntéze dvou odlišných systémů akreditací služeb pro uživatele drog do jednoho.
V minulosti používali různí poskytovatelé dotací (viz výše) různé formuláře žádostí o dotace na programy drogové politiky. Od tohoto roku se díky úsilí sekretariátu MPK podařilo tyto formuláře sjednotit a zjednodušit pro poskytovatele služeb proces žádostí o státní dotace. Tyto formuláře obsahují základní informace o programu: typ programu, cílovou skupinu a její velikost, územní působnost, personální zabezpečení, popis poskytovaných služeb, statistická data programu za uplynulý rok, rozpočet. Na základě vyhodnocení těchto žádostí jsou jednotlivým poskytovatelům služeb – zejména NNO – poskytovány roční dotace na jejich činnost. Přestože žádosti musí být předloženy ke konci září předešlého kalendářního roku, dotace jsou, vzhledem k těžkopádnosti systému státní správy, uvolňovány a poskytovatelům služeb poskytovány nejdříve na konci prvního pololetí následujícího roku. To má samozřejmě negativní dopady na kvalitu a stabilitu poskytovaných služeb, zejména vzhledem k průběžnému odchodu odborníků z nestátního sektoru, kteří si nemohou dovolit žít půl roku bez mzdy, omezování.
Zprávy (pololetní a výroční) o činnosti programů drogové politiky jsou povinni předkládat všichni poskytovatelé služeb, kteří žádají dotaci od MPK. Poprvé byla zavedena od roku 1999 a od té doby je její struktura průběžně upravována a aktualizována. Obsahuje základní informace o jednotlivých programech, jejich filosofii, zaměření, cílové skupině, poskytovaných službách, personálním zabezpečení a především komplexní statistická data programu za sledované období. Slouží jako základ pro mapování situace na místní úrovni, potřebách uživatelů drog, čerpání služeb a jejich ceně. Zprávy pomáhají i pro srovnání mezi jednotlivými programy, analýzu nákladnosti jednotlivých typů služeb i pro hodnocení efektivity různých typů programů.  

Politizace drogové politiky
Ve vývoji české drogové politiky od roku 1993 do současnosti lze vysledovat patrný posun od odborného k politickému přístupu. Zatímco v roce 1993 vláda prohlašovala, že otázka případné legalizace některých nezákonných drog je odborný problém, v současné době si řada politiků myslí pravý opak. Zvyšující se zájem politiků o téma ilegálních drog lze ilustrovat na postupném začlenění otázek drogové politiky do předvolebních programů politických stran, ustavení „odborníků“ na otázky drogové politiky v parlamentních stranách, jejich veřejná vystoupení, několik odborných seminářů v parlamentu a na ustavení parlamentního podvýboru pro otázky užívání drog v roce 2001. Mezi pravděpodobné vlivy tohoto posunu patří zviditelnění „problému drog“, jeho výrazná medializace, změny priorit politických stran, mezinárodní politika (mj. příprava vstupu ČR do EU i v oblasti drog) a patrně i sémantický důvod, kdy drug policy je do češtiny překládána jako drogová politika. Český jazyk nemá pojem ekvivalentní anglickému termínu „policy“, jehož význam je spíše soubour opatření než politika. Uvedený zájem politiků zrcadlí zájem médií, jež se zaměřují téměř výhradně na otázku ilegálních drog.
V roce 1993 byla drogová politika, patrně v důsledku dobových priorit, vnímána primárně jako odborný problém. Od té doby se do současnosti vystřídalo u moci pět vlád s odlišnými filosofiemi a prioritami, což se v různé míře odráželo i v drogové politice. V první fázi drogové politiky byla dvakrát po sobě, tj. od 2. července 1992 do 4. července 1996 a od 4. července 1996 do 2. ledna 1998, u moci konzervativní koaliční vláda, kterou tvořili představitelé ODS – Občanské demokratické strany, ODA - Občanské demokratické aliance a KDU-ČSL – Křesťansko-demokratické unie – České strany lidové.  Prioritou těchto dvou vlád byla ekonomická transformace země. V programovém prohlášení o užívání drog deklarovala:

V centru pozornosti vlády bude boj proti celospolečensky závažným problémům ohrožujícím zdraví: zejména AIDS, drogové závislosti, alkoholismu.“                                                                                                    (Programové prohlášení vlády V. Klause 1992)

Dále deklarovala jednotlivcům na základě lidských práv i právo na „sebepoškozování a beztrestnost užívání drog“, což i splnila. Naopak, úkoly vypracovat návrhy o trestně stíhatelném množství držené drogy a legislativní rozdělení drog podle zdravotní a sociální nebezpečnosti, jež si uložila, nesplnila.
Stoupající zájem a vliv politiků v drogové oblasti dokumentuje i „rozvrácení MPK“ (Polanecký 1997), k němuž podle dobových komentátorů došlo v roce 1996. Po odborném (osobním?) sporu s novým předsedou MPK (ministr bez portfeje) byli ředitel sekretariátu a většina jeho podřízených nuceni ze svých míst odejít, údajně pro „nadměrnou podporu“ programů léčby a minimalizace rizik na úkor programů prevence. Následovalo rychlé střídání ředitelů, stagnace domácích i mezinárodních aktivit a absence nové koncepce. I z toho důvodu byla platnost Koncepce1993-1996 prodloužena i do roku 1997.
Nejparadoxnější vývoj však lze dokumentovat ve druhé etapě drogové politiky, kdy se rychle po sobě vystřídaly dvě vlády. První, úřednická (konzervativní) vláda jmenovaná po demisi té předchozí s omezeným mandátem do letních voleb, její funkční období tedy trvalo od 2. ledna 1998 do 17. července 1998. Ve stručném programovém prohlášení se drogovou politikou vůbec nezabývala. Přesto však stihla učinit dva významné, vzájemně si poněkud odporující kroky. Tím prvním bylo, přes nedoporučení odborníků, prosazení původně neúspěšného návrhu křesťansko-demokratických poslanců a s platností od 1. ledna 1999 (údajně kvůli  harmonizaci legislativy s EU) zavedení trestnosti držení drog pro vlastní potřebu. Druhým krokem bylo schválení Koncepce a programu protidrogové politiky 1998-2000, jež se spíše zaměřovala na zdravotní a sociální rizika užívání drog než na jeho trestně-právní dopady.
Vláda sociálních demokratů, jež nastoupila v srpnu 1998 a s malými personálními změnami je u moci i po volbách v létě 2002, pokračuje v trendu zvyšování sociální kontroly nastoupeném po zavedení postihu držení drog pro vlastní potřebu v roce 1999 a podpořený i vyhlášením boje proti terorismu po událostech 11. září 2001 v USA. To se mj. projevilo i ve vystoupeních některých policejních důstojníků, kteří užívání drog ztotožnili s podporou terorismu. Průběžně je posilován policejní aparát a zlepšována jeho image. Např. v červenci 2003 byl schválen návrh společensky kontroverzního zákona o státní službě, který zajistil policistům zvýšení platů na úkor ostatních státních zaměstnanců a Národní protidrogová centrála byla rozšířena o krajské expozitury. Zastánci represivního přístupu navíc veřejně popírali neúčinnost drogové represe v podání českých policejních jednotek (viz výše). Posledně uvedený přístup lze ilustrovat na stanovisku tiskového odboru ministerstva vnitra k výzkumu Analýza dopadů novelizace drogové legislativy v ČR. Ten vzala vláda v roce 2001 na vědomí a na jeho základě mj. znovu uložila úkol připravit návrh legislativního rozdělení drog podle jejich zdravotních a sociálních rizik:

Odborníci ministerstva vnitra na drogovou problematiku se shodují na tom, že je to sice první širší statistická analýza, ovšem s některými naprosto chybnými údaji a závěry, které vycházejí z filozofie autorů PAD.“                                                  (Doležal 2003)

Ministerstvo vnitra nejenomže nerespektuje usnesení vlády ani výsledky mezinárodně respektovaného výzkumu, ale nenamáhá se ani své stanovisko podpořit informacemi, o jaké odborníky jde či na základě jaké evidence soudí, že studie uvádí „některé naprosto chybné údaje a závěry“. Že bychom byli svědky postupného návratu policie k její předrevoluční neotřesitelné pozici toho, kdo „všechno ví“ aniž by své „znalosti“ musela opírat o důkazy? Již zmíněný pracovník Národní protidrogové centrály na odborné AT konferenci České lékařské společnosti - Společnosti pro návykové nemoci odpověděl na otázku, jak policie ví, že jsou programy léčby přefinancovány pouze: „My víme všechno“. Nebo jsme svědky změny role policie, když jak uvádí ředitel Národní protidrogové centrály:

V protidrogové politice Národní protidrogová centrála vyvažuje liberální tlaky některých politiků a jednotlivců“                                            (Národní protidrogová centrála 2003).

To by mohlo, alespoň v drogové politice, přinést nečekané obraty v jejím dosavadním vývoji.   

Závěry

Článek analyzuje některé hlavní charakteristiky vývoje české drogové politiky od roku 1993, jež se zdá být v existujícím politickém, ekonomickém, sociálním a kulturním kontextu relativně úspěšná a odpovídající současnému stavu vědeckého poznání. Přesto, jak bylo ukázáno, v ní existuje dost prostoru na zlepšení.
Situace v užívání ilegálních drog je poměrně stabilizovaná. Počet problémových uživatelů je dlouhodobě relativně stabilní, policii a celníkům se, stejně jako v jiných zemích, daří zadržet nepatrné množství zkonzumovaných ilegálních drog, což se projevilo poklesem jejich cen na černém trhu a zvýšením dostupnosti. Byl zaznamenán pozitivní posun u experimentátorů k užívání méně rizikových drog, ale vysoký podíl injekčních ze všech problémových uživatelů drog představuje vážné veřejné zdravotní riziko přenosu HIV/AIDS a hepatitid. Trestně právním systémem prochází výrazně méně osob (stíhaných za drogové trestné činy - 2.160 v r. 2001) než těch, jež procházejí systémem sociálních a zdravotních služeb (18.750 v r. 2001). Přesto jsou výdaje na trestně právní systém a na léčbu v poměru 82 : 13.
Hlavními problémy současné drogové politiky se jeví její politizace, rozpor mezi rétorikou vládních strategií a praxí a priorita ekonomických zájmů vlád před zájmy sociálními, jež ústí v tyto limity:
-    nejasně definované, nedosažitelné a obtížně měřitelné cíle;
-    rozpor mezi formulovanými a uplatňovanými filosofiemi;
-    rozpory mezi cíli národní drogové politiky a cíli jednotlivých „klíčových hráčů“;
-    konflikt mezi strategiemi snižování nabídky drog, snižování poptávky po drogách a minimalizace rizik;
-    zaměření drogové politiky výhradně na ilegální drogy a pomíjení drog legálních;
-    neexistující legislativní rozlišení mezi drogami podle zdravotních a sociálních rizik (nerozlišení postihu mezi dealery a uživateli či mezi dealery více a méně rizikových drog);
-    zastaralé zákony o zdravotních a sociálních službách;
-    nerovné postavení nestátních neziskových organizací jako poskytovatelů služeb, jejich znevýhodňování a diskriminace.

Radimecký, J., 2004, nepublikováno. Článek vyjadřuje názory autora, nemusí nutně vyjadřovat názory Centra adiktologie.

Prameny:

Barton, A. (2003)  Illicit Drugs: Use and Control,   edn.  London, New York:  Routledge.

Bém, P. (1998)  Ed. Koncepce a program protidrogové politiky vlády na období 1998 - 2000,   Praha: Úřad vlády ČR.

Ben-Yehuda, N. (1994)  The Sociology of Moral Panics: Toward a New Synthesis. In: Coomber, R., (Ed.)  Drugs and Drug Use in Society: A Critical Reader, pp. 201-220.  Dartford, United Kingdom:  Greenwich University Press.

 Berridge, V. (1989)  "Historical Issues". In: MacGregor, S., (Ed.)  Drugs and British Society: Responses to a Social Problem in the Eighties,  London:  Routledge.

 Berridge, V. (1997)  Two tales of addiction: opium and nicotine.  Human Psychopharmacology-clinical and experimental  12, Suppl 2, S45-52.

 Berridge, V. (1998a)  Commentary: AIDS and drug policy; the 1970's or the 1990's?  Drugs: Education, Prevention and Policy  5, 319-321.

 Berridge, V. (1998b)  A commentary on Dutch policy on the management of drug-related problems.  British Journal of Addiction  84, 989-990.

Berridge, V. (2000)   The impact of qualitative research on policy-making: Setting the scene.     In: Anonymous Understanding and responding to drug use: The role of qualitative research. , pp. 46-47.  Luxembourg:  EMCDDA.

 Berridge, V.&.T.B. (1994)  The relationship between research and policy: case studies from the postwar history of drugs and alcohol.  Contemporary Drug Problem

Bullington, B. (2000)  America's Drug War: Fact of Fiction? In: Coomber, R., (Ed.)  The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction?,  2nd edn. pp. 107-130.  Netherlands:  Harwood Academic Publishers.

 Burrows, D et al. (1999)  Training in the Russian Federation on rapid assessment and response to HIV/AIDS among injecting users.  Journal of Drug Issues  29, 811-842.

Carnevale, J. a MacCoun, P. (1999)  Matching rhetoric to dollars: Twenty-five years of federal drug strategies and drug budgets.  Journal of Drug Issues  29, 299-322.

 Coomber, R. (1994)  The Legalisation of Drugs. In: Coomber, R., (Ed.)  Drugs and Drug Use in Society: A Critical Reader, pp. 338-339.  Dartford, Great Britain:  Greenwich University Press.

 Coomber, R.Ed. (2000)  The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction?,   edn.  Netherlands:  Harwood Academic Publishers.

Csémy, L. & kol. (2001)   What are the Interrelationships between Drug Problems and Drug Policy: Leson from the Analyses of the Institutional Context. In: Kenis, P. et al. (Ed.)  Institutional Responses to Drug Demand in Central Europe: An Analysis of Institutional Developments in the Czech Republic, Hungary, Poland and Slovenia, pp. 277-290.  England:  Ashgate Publishing Ltd.

 Csémy, L., Gajdošíková, H., Miovský, M., Mravčík, Radimecký, J., Zábranský, T. a kol. (Ed.) (2002)  Zpráva o stavu ve věcech drog v České republice 2001, Praha:   Úřad vlády ČR - Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti.

Dorn, N. (1998a)  Editorial: drug policies and the European Union.  Drugs: Education, Prevention and Policy  5, 5-13.

Dorn, N. (1998b)  Sideshow: an appreciation and critique of Dutch drug policies.  British Journal of Addiction 995-997.

EMCDDA (2000)  Evaluation: a key tool for improving drug prevention.  EMCDDA Scientific Monograph Series No.5 edn,  Lisbon:  EMCDDA.

Fazey, C.S.J. (2003)  The Commission on Narcotic Drug and the United Nations International Drug Control Programme: politics, policies and prospect for change.  International Journal of Drug Policy  14, 155-169.

Fountain, J.G.P.&.H.R. (2000)  Qualitative research on drug use in the European Union. In: Anonymous Understanding and responding to drug use: The role of qualitative research.,  Luxembourg:  EMCDDA.

Gossop, M. (2000)  Living with Drugs. London: Ashgate Publishing.

Hartnoll, R. (2000)  International Trends in Drug Policy. In: Coomber, R., (Ed.)  The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction?,  2nd edn. pp. 233-252.  Netherlands:  Harwood Academic Publishers.

Kalina, K. (1993)  Koncepce a program protidrogové politiky 1993 – 1996, Ed.  Praha:  Ministerstvo vnitra ČR.

Kalina, K. a kol. (2001a)  Interdisciplinární glosář pojmů z oblasti drog a drogových závislostí. Praha, Filia Nova a Úřad vlády ČR, 65, 33.

Kohn, M. (1994)  A Siamese Cat in the Council Flat. In: Coomber, R., (Ed.)  Drugs and Drug Use in Society: A Critical Reader, pp. 221-238.  Dartford, United Kingdom:  Greenwich University Press.

 Libra, J. (2003)  "Drogova agentura" jako možný model specifického lokálního drogového programu.  Adiktologie.

MacGregor, S. (1990)  Could Britain inherit the American nightmare?  British Journal of Addiction  85, 863-872.

MacGregor, S. (1999a)  Drug treatment systems and policy frameworks: A comparative social policy perspective.  European Addiction Research  5, 118-125.
 
 MacGregor, S. (1999b)  Drug treatment systems and policy frameworks: A comparative social policy perspective.  European Addiction Research  5, 118-125.(Abstract)
 
MacGregor, S. (2000)  Pragmatism or Principle? Continuity and Change in the British Approach to Treatment and Control . In: Coomber, R., (Ed.)  The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction?,  2nd  edn. pp. 131-154.  Netherlands:  Harwood Academic Publishers.

Macintyre, S. (2001)  Using evidence to inform health policy: case study.  BMJ  322, 222-225.
 
Manderson, D. (1999)  Symbolism and racism in drug history and policy.  Drug and alcohol review   18, 179-186.

Measham, F.N.R.P.H. (1994)  The normalization of recreational drug use amongst young people in North-West England.  British Journal of Sociology  45, 287-312.

Mishan, E.J. (1994)  Narcotics: the problem and the solution. In:  Coomber, R., (Ed.)  Drugs and Drug Use in Society: A Critical Reader, pp. 340-359.  Dartford, Great Britain:  Greenwich University Press.

Mravčík, V. & Zábranský, T. (2001a)  Prevalenční odhad problémových uživatelů drog v ČR - syntéza dostupných dat.  Adiktologie  Supplementum No. 1, 23-42.

Mravčík, V.& Zábranský, T.  (2001b)  Sekundární analýza školních dotazníkových studií.  Adiktologie  Suppl. No 1, 108-123.

Národní protidrogová centrála (2001) Výroční zpráva 2000. Praha:  Národní protidrogová centrála.  www.npc.cz.  
 
Národní protidrogová centrála (2003)  Výroční zpráva 2002. Praha:  Národní protidrogová centrála.  www.npc.cz.  
 
Meziresortní protidrogová komise (2000) Národní strategie protidrogové politiky na období 2001-2004. Praha: Úřad vlády ČR.

 Mravčík, V. a kol. (2003)  Souhrn zprávy o situaci ve věcech drog v České republice 2001.  Zaostřeno na drogy  1-4. Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti.

Nožina, M. (1997)  Svět drog v Čechách,  Praha a Orlík n. Vltavou:  KLP - Koniasch Latin Press & Livingstone.

Ossebaard, H.C (1998)  Purple haze: the remaking of Dutch drug policy.  International Journal of Drug Policy  9.

Parker, H.A.J.&.Measham, F. (1998)  Illegal Leisure: The Normalisation of Adolescent Recreational Drug Use,   edn.  London:  Routledge.

Polanecký, V. & Šejda, J. (1997)  Epidemiologie drogových závislostí Česká republika 1996.  In: Národní protidrogová centrála-  Informační bulletin 2.

Radimecký, J. (2001)  Česká drogová politika – pozitiva a negativa.  Adiktologie  1, 28-37.

Radimecký, J. (2003) Rhetoric vs. practice in the European and Czech drug policie, disertační práce, Imperial College Londýn.

Reuter, P. (2001)  Editorial: Why does research have so little impact on American drug policy?  Addiction   96, 373-376.

Rhodes, T. et al. (1999)  HIV infection associated with drug injecting in the Newly Independent States, eastern Europe: the social and economic context of epidemics.  Addiction  94, 1323-1336.
 
 Stimson, G. (1990)  AIDS and HIV: the challenge for British drug services.  British Journal of Addiction  85, 329-339.

Stimson, G. (1995)  AIDS and injecting drug use in the United Kingdom, 1987-1993: the policy response and the prevention of the epidemic.  Social Science and Medicine 699-716.

Stimson, G.V. (1984)  Making sense of offical statistics.  British Journal of Addiction  79, 373-375.

Stimson, G.V. (1987)  British drug policies in the 1980s: a preliminary analysis and suggestions for research.  British Journal of Addiction  82, 477-488.

Stimson, G.V. (1994)  Can a War on Drugs Succeed. In: Coomber, R., (Ed.)  Drugs and Drug Use in Society: A Critical Reader , pp. 313-318.  Dartford, United Kingdom:  Greenwich University Press.

Stimson, G.V. (2000)  Blair declares war: the unhealthy state of British drug policy.  International Journal of Drug Policy  11, 259-264.

Stimson, G.V. et al. (1988)  A volatile time for British drug policies: comentary on the Editorial by Alan Glanz.  British Journal of Addiction  83, 1241-42.
 
Szasz, T. (2000)  The Perils of Prohibition. In: Coomber, R., (Ed.)  The Control of Drug and Drug Users: Reasons or Reaction?,  2nd edn. pp. 155-159.  Netherlands:  Harwood Academic Publishers.

Tyrlík, M., Zuda, T., Bém, P. a kol. (1997)  Zhodnocení drogové situace v ČR 1996. Brno, Praha:  Meziresortní protidrogová komise a Masarykova universita.

ÚZIS  (1992)  Ústav zdravotní informatiky a statistiky ČR. In Kalina, K. (1993) Koncepce a program protidrogové politiky 1993-1996. Praha: Ministerstvo vnitra ČR.

Vopravil, J.  (2001) Odhad ilegálních drog spotřebovaných v ČR. Praha:  Český statistický úřad.  

 Wardlaw, G.e.al. (1992)  Comparative Analysis of Drug Policies,   edn.  Canberra, Australia:  Australian Government Publishing Service.

Weiss, C.H. (1986)  The many meanings of research utilization.   In: Bulmer M (ed) Social science and Social Policy  31-40.(Abstract)

Zábranský, T., Miovský, M., Mravčík, V., Gajdošíková, H. a kol. (2001a)  Analýza dopadu nové drogové legislativy.  Adiktologie Supplementum, 1.




Nahoru
Česká drogová politika 1993 – 2003: analýza vývoje - 2. část Ilustrační foto

  • Sdílet článek
  • Sdílet