Adiktologie je v České republice definována jako samostatný transdisciplinární vědecký obor, který se zaměřuje na užívání návykových látek, závislostní chování a jejich dopady a souvislosti. Adiktologie spojuje biologické, psychologické, sociální a právně-kriminologické perspektivy do transdisciplinárního výzkumného rámce zaměřeného na konkrétní problematiky, jako je rizikové prostředí užívání návykových látek a závislostního chování atd. Jejím cílem je poskytnout společnosti relevantní vědecké informace excelentní úrovně a přispět k pokroku v duševním a fyzickém zdraví populace skrze evidence-based prevenci, léčbu, snižování škod (tj. jako celek oblast snižování poptávky) a opatření zaměřená na trh s návykovými látkami a regulaci zacházení s návykovými látkami obecně (tj. jako celek omezování nabídky).

Adiktologie v České republice vychází z mnohaleté tradice sahající v oblasti svépomocných aktivit do počátku druhé poloviny 19. století a tradice vzniku prvních specializovaných léčebných programů na počátku 20. let minulého století. Dnešní česká adiktologie tak čerpá z velmi různorodých zkušeností sahajících od svépomocných systémů přes tradiční, abstinenčně orientované přístupy až po zajímavé odkazy psychiatrických systematických výzkumů halucinogenních látek v 50. a 60. letech 20. století nebo z originálního tréninkového modelu profesionálů a paraprofesionálů SUR, vzniklého v 70. letech minulého století. Adiktologie čerpá z národního i mezinárodního výzkumu a praxe a zásadně ji v moderní historii v České republice ovlivnila nastoupená vlna pragmatické protidrogové politiky formované v průběhu 90. let po tzv. sametové revoluci v roce 1989. V tomto období se vytvořila, když se v České republice poprvé objevila otevřená drogová scéna, na základě mezinárodních evidence-based poznatků síť potřebných preventivních programů, léčebných a programů zaměřených na snižování škod. Tento přístup napomohl mj. ke zvládnutí epidemií viru HIV a VHC mezi nitrožilními uživateli drog v ČR, přičemž míra infekce dosahovala jedné z nejnižších hodnot v Evropě. Rychlý rozvoj substituční léčby měl od roku 2002 za důsledek významné snížení počtu úmrtí souvisejících s drogami na začátku tisíciletí. Celý proces současně vyústil do vzniku zcela originálního vzdělávacího systému v České republice a zajímavého a postupně rozvíjeného systému organizace školní prevence a sociální a léčebné péče o uživatele návykových látek.

Adiktologie je samostatný transdisciplinární obor, který se zabývá rizikovým prostředím pro užívání návykových látek a pro rozvoj závislostního chování (snižování poptávky), včetně oblasti regulace a kontroly (omezování nabídky). Koncept závislostního chování je zaměřen na užívání látek, definovaného prostřednictvím diagnostických kategorií a kritérií Mezinárodní klasifikace poruch a onemocnění (MKN-10), avšak rozšiřuje pole zkoumání na širší oblasti lidského chování doprovázeného ztrátou kontroly a kompulzivními projevy a majícího v širším pojetí oboru vliv na formující se diagnostickou skupinu tzv. procesuálních závislostí, jako je např. patologické hráčství, nadměrné hraní počítačových her nebo využívání internetu, které u jednotlivců nebo (části) společnosti způsobují škody.

Koncept rizikového prostředí představuje rámec pro studium otázek základního a aplikovaného výzkumu v adiktologii s cílem podpořit chápání vzorců užívání návykových látek, závislostního chování a souvisejících škod, jejich řízení a snižování, a to nikoliv z pohledu přímých vztahů příčiny a následku, ale z hlediska podmíněnosti sociálním kontextem a vlivem prostředí, kde na sebe navzájem působí a spojují se četné biologické, psychologické a sociální faktory.

Tyto dynamické koncepty si žádají odborné znalosti a spolupráci přesahující tradiční hranice oborů. Transdisciplinární přístup se promítá do výzkumné činnosti zaměřené na témata přesahující hranice jednotlivých oborů (odborností), jako jsou různé biomedicínské a behaviorální vědy nebo ekonomie. Nezůstává však pouze na společném poli jednotlivých oborů, ale cíleně podporuje také zapojení účastníků pracujících mimo akademickou sféru, jako jsou osoby tvořící politiky, poskytovatelé služeb, zájmové skupiny nebo veřejnost s cílem dosáhnout nového a sdíleného porozumění. Transdisciplinární výzkum vytváří společná paradigmata, terminologii a epistemologii a generuje nové koncepty, znalosti a teorie směřující ke smysluplnému pokroku v našem chápání komplexních situací a chování.