Adiktologickou prevenci, tj. prevenci užívání návykových látek a jeho dopadů, definujeme jako aktivity a programy, které jsou přímo zaměřeny na oblast užívání a uživatelů návykových látek a rizika s tím spojená.

Česká republika si vytvořila poměrně konzistentní a ukotvený rámec prevence, který vznikal kontinuálně od roku 1999 a byl dokončen v roce 2012 publikacíhlavních částí konceptu v rámci projektu VYNSPI. Programy školní prevence užívání návykových látek se vyznačují třemi hlavními charakteristikami: přímým a explicitně vyjádřeným vztahem k oblasti užívání a uživatelů návykových látek a tématům s tím spojeným, jasnou časovou a prostorovou ohraničeností realizace (na ose: zmapování potřeb, plán programu a jeho příprava, provedení a zhodnocení programu a jeho návaznost) a zacílením na jasně ohraničenou a definovanou cílovou skupinu a s tím souvisejícím zdůvodněním matchingu (tj. přiřazováním určité skupiny či jednotlivce k danému typu programu odpovídajícímu potřebám a problémům cílové skupiny). Přímým a explicitně vyjádřeným vztahem s problematikou užívání a uživatelů návykových látek je v tomto kontextu míněno to, aby cíl, obsah a způsob provádění preventivního programu měl jasnou přímou vazbu na problematiku užívání návykových látek. Adiktologická prevence je součástí širšího konceptu rizikového chování, tj. chování, v jehož důsledku dochází k prokazatelnému nárůstu zdravotních, sociálních, výchovných a dalších rizik pro jedince nebo společnost. Za prevenci rizikového chování považujeme jakékoli typy výchovných, vzdělávacích, zdravotních, sociálních či jiných intervencí směřujících k předcházení výskytu rizikového chování, zamezujících jeho další progresi, zmírňujících již existující formy a projevy rizikového chování nebo pomáhajících řešit jeho důsledky.

Z teoretického hlediska integruje prevence psychologické, psychosociální, sociologické, pedagogické a biomedicínské teorie a modely. Jejich prostřednictvím popisuje a vysvětluje příčiny rizikového chování a řeší, jak na daný typ rizikového chování adekvátně reagovat a snižovat vliv rizikových faktorů. Za významné jsou považovány kognitivní modely a modely založené na informacích, sociologické a vývojové modely, modely sociálního vlivu a modely komplexního vlivu sociálního prostředí. V praxi při konstrukci preventivních programů vycházíme z transdisciplinárních konceptů a modelů navazujících na zmíněné teoretické modely. Lze je třídit prostřednictvím čtyř kategorií dle zaměření na rozvoj životních dovedností, intrapersonální rozvoj se sociální komponentou, poskytování informací a konečně programy pro rodiče. Důležitými charakteristikami programů jsou vzájemná kombinace jednotlivých typů a komponent zvyšujících jejich efektivitu, dále provázanost úrovní realizace (všeobecná, selektivní a indikovaná, včetně časné diagnostiky a intervence). V neposlední řadě je základní podmínkou profesionální zvládnutí programu, tedy dostatečná erudice preventivního pracovníka a matching – přiřazení vhodné/adekvátní intervence dané cílové skupině a jejím potřebám.

Česká republika tak v současnosti v koncepční rovině disponuje komplexním návrhem systému preventivních programů vycházejícím z evidence-based přístupu a obsahujícím jednotnou terminologii, standardy kvality (včetně systému jejich kontroly a uplatnění v praxi), programy dobré praxe a doporučenou podobu uceleného kurikula programů pro základní školu v podobě 90hodinového komplexního programu zahrnujícího též celou oblast adiktologické prevence.