K primární prevenci se vztahuje množství zákonů, metodických pokynů a dalších norem. Na tomto místě bude uveden pouze stručný přehled těch nejvýznamnějších, kompletní seznam legislativních norem upravujících oblast primární prevence rizikového chování je k dispozici v publikaci Primární prevence rizikového chování ve školství (Miovský et al., 2010).

Pod pojmem rizikové chování rozumíme takové chování, v jehož důsledku dochází k prokazatelnému nárůstu zdravotních, sociálních, výchovných a dalších rizik pro jedince nebo společnost. Tento pojem nahrazuje dříve používaný termín sociálně patologické jevy.

Primární prevenci členíme na tzv. nespecifickou a specifickou primární prevenci. Specifickou primární prevenci dále členíme na všeobecnou, selektivní a indikovanou primární prevenci.

Na prevenci můžeme nahlížet jako na soubor intervencí, jejichž cílem je zamezit či snížit výskyt a šíření rizikového chování. Nejrychleji se vyvíjela prevence užívání návykových látek. Stala se tak tvůrcem a hybatelem procesu vývoje prevence jako celku (Miovský et al., 2010).

Oblast specifické primární prevence rizikového chování (doposud zejména užívání návykových látek) spadá do kompetencí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Jeho úkolem je mimo jiné zajišťovat její kvalitu. K tomu slouží Standardy, jejichž naplňování se ověřuje v procesu certifikace.

Efektivní primární prevence rizikového chování by měla být založena na vědecky ověřitelných znalostech, na důkazech pocházejících z výzkumných studií a pedagogických poznatků (evidence-based přístup) (Miovský et al., 2004), na znalostech vycházejících z různých oblastí, jako jsou například farmakologie, sociologie, psychologie, výživa, fyziologie, epidemiologie, kriminonologie či medicína (Crippen, 1983, in Skalík, 2003). Kromě výše uvedeného by měla být též komplexní, tj. zahrnovat jak aktivity nespecifické (volnočasové), tak specifické (programy všeobecné, selektivní i indikované primární prevence).