Cílem efektivní prevence je předejít rizikovému chování u žáků. Pokud není možné mu předejít, stává se cílem jeho posunutí do co nejpozdějšího věku žáka a pokud už k němu dochází, tak jej snížit nebo zastavit a předcházet zdravotním, sociálním a dalším obtížím s tím souvisejícím.

Na základě přehledu odborné literatury a praktických zkušeností s realizací preventivních programů byla formulována obecná představa o tom, jaké faktory ovlivňují účinnost primární prevence. Existuje několik obecných kritérií, která můžeme souborně označit za zásady efektivní primární prevence. Standardy kvality preventivních programů (MŠMT, 2008) je taxativně uvádějí pro oblast prevence užívání návykových látek, nicméně se jedná o kritéria natolik obecná, že je můžeme přenést také na jiné oblasti rizikového chování a v různých variantách se jim věnují již dříve publikované tuzemské práce (např. Bém, Kalina, 2003, Kalina, 2000, Nešpor et al., 1999). Na každý konkrétní program či intervenci bychom pak měli tato kritéria vztahovat a vyžadovat, aby byla beze zbytku naplněna.

Mezi zásady efektivní primární prevence patří např. (Nešpor et al., 1999; MŠMT, 2008; Černý, Lejčková, 2007; NMS, 2007):

1) Program začíná pokud možno brzy a odpovídá věku cílové skupiny

• Čím nižší věk žáka, tím je prevence méně specifická a více orientovaná na obecnou ochranu zdraví a naopak.
• Efektivita prevence ve vztahu k návykovým látkám vzrůstá, pokud preventivní program začíná ještě před setkáním dětí s legálními návykovými látkami (alkohol, tabák) a jestliže se podaří toto setkání oddálit.
• U dospívajících jsou programy zaměřeny již na jednotlivé návykové látky, jejich účinky, rizika, způsob bezpečného užívání apod.

2) Program je soustavný a dlouhodobý

• Preventivní působení by mělo být systematické a dlouhodobé - jednorázové aktivity, bez ohledu na rozsah a náklady, např. jednorázové přednášky nebo celostátní multimediální kampaně, nejsou příliš efektivní.
• Soustavnost a dlouhodobost umožňuje budovat kontakt a důvěru mezi odborníky a cílovou skupinou.
• Vývoj spolupráce umožňuje reagovat na změny potřeb a aktuální situaci cílové skupiny.
• Účinnost prevence je nejvyšší, začne-li 2-3 roky před prvním kontaktem s návykovou látkou a pokud pokračuje průběžně několik let.

3) Program je interaktivní a určený pro menší počet žáků

• Programy pro menší počet žáků (skupina max. 30 účatníků, tj. 1 třída), které jsou interaktivní, jsou efektivnější než programy pro velké počty a zaměřené pouze na vzdělávání.
• Skupina by měla být uzavřená – umožňuje navázání bližšího kontaktu s dětmi, jejich aktivaci a možnost vedení dialogu, využívá se komunitního kruhu či skupinového uspořádání práce.
• Účinné jsou také tzv. peer programy založené na vlivu vrstevníků, neboť pro děti a dospívající jsou vrstevníci často autoritou s větším vlivem než rodiče a učitelé, ovlivňují utváření jejich názorů a postojů a mohou tak účinně přispět ke snížení rizikového chování.

4) Program podporuje aktivní účast cílové skupiny

• Využití různých forem práce a strategií – diskuze, výtvarné, neverbální, dramatické, aktivační a pohybové techniky, zpětná vazba, po všech aktivitách obvykle následuje reflexe.
• Aktivní účast cílové skupiny spojená s prožitkem vede k lepšímu zapamatování předávaných informací.

5) Program je založený na „KAB“ modelu (knowledge, attitudes, behaviour = znalosti, postoje, dovednosti)

• Orientace nikoliv pouze na úroveň informací, ale i na kvalitu postojů a změnu chování.
• Součástí programů by mělo být získání relevantních sociálních dovedností a dovedností potřebných pro život, např. posílení schopnosti žáků čelit tlaku k různým typům výrazně rizikového chování, nácvik asertivity a schopnosti odmítat, zkvalitnění sociální komunikace a schopnosti obstát v kolektivu a řešit problémy sociálně přiměřeným způsobem, nácvik dovedností, jak se vypořádávat s emocemi a stresovými situacemi v životě, zvládání úzkosti a stresu, zvyšování zdravého sebevědomí, zvyšování schopnosti sebeuvědomování, zlepšování sebeovlávání, dovednosti rozhodování, lepší vnímání následků určitého jednání, nenásilné zvládání konfliktů apod.
• Nejdůležitějším ukazatelem efektivity preventivního programu je změna chování pozitivním směrem, nikoli pouhá změna postojů či znalostí.

6) Program bere v úvahu místní specifika

• Program je vytvořen na základě znalostí specifik a potřeb dané lokality (např. jaká je situace v užívání návykových látek v dané lokalitě, jaké jsou charakteristiky cílové skupiny, specifika konkrétní třídy), dále zahrnuje spolupráci s pedagogy i rodiči dětí.

7) Program využívá pozitivní modely

• Využívá učení pomocí napodobování.
• Pozitivní modely, s nimiž se může cílová skupina ztotožnit, nemusí jít nutně o hvězdy z řad známých osobností, s nimi se totiž žáci nemohou příliš ztotožňovat – vhodnější je využít např. vzory vrstevníků, kteří žijí zdravě.

8) Program reaguje na aktuální potřeby cílové skupiny

• Pracuje se s očekáváním cílové skupiny, s informacemi o tom, jaké programy už cílová skupina absolvovala, co potřebuje.
• Flexibilní přizpůsobení programu, reakce na aktuální potřeby cílové skupiny (změna programu/tématu podle toho, co se ve třídě aktuálně děje nebo podle zájmu cílové skupiny).
• Program počítá s komplikacemi a nabízí dobré možnosti, jak je zvládat, kde hledat pomoc pro různé problémy, jak je vyřešit apod.

9) Praktická a teoretická připravenost odborníků

• Kritéria jsou stanoveny Standardy odborné způsobilosti poskytovatelů programů primární prevence užívání návykových látek (MŠMT, 2005).
• Nastavené minimální dosažené vzdělání, příprava na práci v oblasti primární prevence, další vzdělávání, supervize.
• Osobnostní předpoklady – jasné protidrogové postoje, schopnost sebereflexe, prezentační schopnosti apod.

Nešpor et al. (1999) ve své publikaci Zásady efektivní primární prevence dále uvádějí zásady specificky selektivní prevence, publikace je volně ke stažení na webové stránce www.pppuk.cz/soubory/kadan-zasady_efektivni_primarni_prevence-nespor.doc

Co v primární prevenci nefunguje (MŠMT, 2008; Černý, Lejčková, 2007; Černý, 2010):

Paralelně k uvedeným zásadám efektivní prevence lze uvést, jaké preventivní strategie účinné nejsou.

• Programy bez interaktivních prvků založené na pasivním vstřebávání informací a bez návaznosti na rozvoj dovedností - zvyšují sice znalosti cílové skupiny, nemají však vliv na změnu chování a postoje, pokud nejsou poskytované informace důvěryhodné nebo jsou v rozporu se zkušenostmi mladých lidí, mohou mít dokonce opačný účinek.
• Programy založené na varovných sloganech a odstrašujících příbězích – nevedou ke změně chování, ale k obranné reakci „mně se to stát nemůže“.
• Jednorázové programy bez návaznosti na školní osnovy, bez diskuze a reflexe, samostatně realizované jednorázové akce, potlačování diskuse, stigmatizování a znevažování osobních postojů dítěte, pouhé přednášky, sledování filmu, besedy s bývalými uživateli, nezapojení dětí do aktivit a nerespektování jejich názorů.
• Programy neodpovídající potřebám cílové skupiny – jsou příliš obecné, přicházejí pozdě nebo naopak příliš brzy vzhledem k věku a zkušenostem, mají nereálné cíle, nevzbuzují zájem cílové skupiny apod.
• Programy realizované osobami bez dostatečného vzdělání a schopností program vést, nebo osobami, které nejsou pro cílovou skupinu důvěryhodné.
• Kampaně ve sdělovacích prostředcích – mohou zaujmout, ale nemají vliv na změnu chování.
• Testování drog z moči – nejedná se o preventivní aktivitu jako takovou.
• Poskytování programu i přesto, že se prokázalo, že není účinný.

U těchto příkladů je patrné, že nejsou efektivní pouze tehdy, stojí-li samy o sobě. Pokud bude např. přednáška doplněná bohatou diskuzí s možností pokládat otázky, pak by neměl program mít negativní dopad na cílovou skupinu.

Literatura

Bém, P., & Kalina, K. (2003). Úvod do primární prevence: východiska, základní pojmy a přístupy. In: K. Kalina et al. (2003). Drogy a drogové závislosti. 2. díl. Praha: Úřad vlády ČR.

Černý, M. (2010). Základní úrovně provádění primární prevence. In M. Miovský et al. (Eds.) (2010). Primární prevence rizikového chování ve školství (s. 42-43). Tišnov: Sdružení SCAN.

Černý, M., & Lejčková, P. (2007). Zaostřeno na drogy 2. Systémový přístup v prevenci užívání návykových látek: Co funguje a nefunguje v primární prevenci. Praha: Úřad vlády ČR.

Kalina, K. (2000). Kvalita a účinnost v prevenci a léčbě závislostí. Praha: SANANIM.

Miovský, M., Skácelová, L., Zapletalová, J., & Novák, P. (Eds.). (2010). Primární prevence rizikového chování ve školství. Tišnov: Sdružení SCAN.

Miovský, M., Kubů, P., & Miovská, L. (2004). Evaluace programů primární prevence užívání návykových látek v ČR: základní východiska a aplikační možnosti. Adiktologie, (4)3, 289-301.

MŠMT (2008). Standardy odborné způsobilosti poskytovatelů programů primární prevence užívání návykových látek. Praha: MŠMT.

Nešpor, K., Csémy, L., & Pernicová, H. (1999). Zásady efektivní primární prevence. Praha: Sportpropag.

Skalík, I. (2003). Primární prevence zneužívání drog: úrovně, formy, metodologické principy. In: Kalina, K. et al. (2003). Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. Praha: Úřad vlády ČR.

Vznik tohoto článku byl finančně podpořen projektem č. CZ.1.07/1.3.00/08.0205 ESF OP VK. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.